Na Kladně se daří sportu, nikoliv umění. Snažím se otevřít diskusi na místech, ze kterých ostatní utíkají, říká sochařka Dagmar Šubrtová

Dagmar Šubrtová vyrůstala v Duchcově, v kraji, kde lidé za život pod poklicí z jedovatých továrenských a důlních výparů dostávali dva tisíce korun. Chodila na výtvarku do lidové školy umění, zároveň ale jezdila na kole k okolním muldám a zjišťovala, proč je krajina Teplicka tak fádní. „Už ve čtrnácti letech jsem pochopila, že tam žít nechci, a protože jsem byla duše romantická, podala jsem si přihlášku do Kamenického Šenova ke studiu broušení skla.“

Není nutné být monumentálním sochařem

Touha po ideální, skelně průsvitné krajině ji záhy přešla, zvídavost přetavená ve snahu přijít na kloub biochemickým procesům prohořívání hald či vzniku sekundárních minerálů se jí ovšem drží dodnes. Spojila ji s důsledným přemýšlením o krajině, jejích potřebách a možnostech lidské intervence.

Dagmar Šubrtová: Universe, Ultra prostory|foto:Galerie Dagmar Šubrtová

Silně ji v tom nasměrovalo studium v sochařském ateliéru Kurta Gebauera na pražské UMPRUM. Jako odborná asistentka u něj v ateliéru pak řešila, jak se od nápadu a výzkumu místa dostat k realizaci, která prostor nezničí, ale naopak jej jemně a citlivě doplní. „Spolupráce s Kurtem mě naučila, že není nutné být monumentálním sochařem. Spíš je dobré dané místo dotvořit, zharmonizovat. Kurt je neodbytný, vynikající rétor. Naučila jsem se od něj otevírat dialog na místech, odkud ostatní lidi odcházejí.“

Svými instalacemi / revitalizacemi tak Dagmar Šubrtová často směřuje k rekultivaci výsypek, obřích území po povrchové těžbě. K umělecké tvorbě využívá také již použitý materiál, například součástky někdejší tepelné elektrárny v Kladně anebo pro region typické uhlí. Z něj vyrábí konkrétní objekty, které opět zasazuje do kontextu. „Uhlí je typický příklad transformace, byla to dřevěná hmota, která se hořením přetvoří na popel a oxid uhličitý. Na změny je potřeba dívat se z různých úhlů pohledů, i proto si ke spolupráci žádám vědce.“

V minulosti se Dagmar Šubrtová aktivně angažovala v propagaci Kladna jako města s kulturním potenciálem, jeho vedení ale vkládá energii spíše do rozvoje sportovního odkazu. A tak se host vltavské Vizitky alespoň neúnavně stará o odkaz Květy a Jitky Válových; kladenský domek těchto výtvarnic zkouší dlouhodobě nabídnout do péče městu, sama pak připravuje výstavy a díky systematickému studování archivu obou sester přináší veřejnosti málo známé obrazy či dokumenty.

Ve Vizitce detailně mluvila o dvou zachráněných zakázkách pro veřejný prostor, stejně jako o osobním vztahu, který měla to štěstí navázat s Jitkou Válovou. Tématem jejich rozhovorů u Jitky doma bývaly ony neviditelné procesy, příroda i věci, které člověka přesahují.