Muž na skále. Osudy Leoše Války
Rozhlasové vyprávění zakladatele a ředitele největší soukromé výstavní instituce u nás – Centra současného umění DOX.
Leoš Válka (1953) si na natáčení Osudů vyhradil v předvánočním čase dvě dopoledne. Během nich se zavřel ve svém světě. Soustředěně a otevřeně začal mluvit nejprve o svém dětství i učňovském mládí v Praze, první práci topiče a uklízeče, poté o uprchlickém táboře v Traiskirchenu a australském slunci a pohledech z lana v Melbourne na oceán, o své lásce k mrakodrapům i radosti ze vzducholodi Gulliver. O potřebě lidí, kteří jsou ochotni si komplikovat život, i o svém nasazení vytrvat do hořkého nebo vítězného konce.
První díl Osudů začíná bezútěšným pocitem, který si odnáší Leoš Válka jako základní vzpomínku z raných let. Dlouhé roky těžce nemocný otec a na straně druhé neuvěřitelně odolná, laskavá matka, která žila jen pro rodinu. Přesto se chlapec nevyhnul tu kratším, tu delším pobytům v nemocnicích i sanatoriu. V šesti letech u něj objevili tuberkulózu. Nestýskal si, nic jiného než tíživou atmosféru kolem sebe neznal, i možná proto měl silnou touhu utéct, kamkoli. Udělal to až o mnoho let později. Základní škola Leoše nezajímala, nenáviděl ji a pohrdal jí. Jeho život byla ulice, kamarádi, čundry, později objevuje zcela jiný svět – lezení na skály, pohledy z výšky i romantiku soudružnosti.
O peripetiích neúspěšně odmaturovat vypráví Leoš Válka v druhém díle Osudů a zavádí nás do absurdního světa učňovského školství 60. let, se kterým se dokonce soudil. Svou pracovní kariéru začal jako topič a uklízeč v Náprstkově muzeu. Při tomto zaměstnání měl téměř neomezený čas navštěvovat antikvariáty a naplno rozvíjet svou vášeň z dětství – číst a čtením se vzdělávat. Díky lezení na skály se později přidává ke skupině horolezců, kteří pracují jako výškoví specialisté a relativně lehce si začal vydělávat na tehdejší dobu velké peníze. Na závěr druhého dílu Osudů shrnuje důvody své emigrace.
„Když utéct, tak daleko,“ tak začíná třetí díl Osudů Leoše Války. Nejdříve ale skupina horolezců žije v uprchlickém táboře v Traiskirchenu. Jaká náhoda Leoše Válku posadila u jednoho z kavárenských stolků ve Vídni vedle pracovníků australské ambasády? Jak silná byla parta kamarádů, kteří si nakonec plní sen a odlétají do Austrálie? Za jakých okolností byla jeho stavební firma na výškové práce v Austrálii tak úspěšná? Jak moc miluje Leoš Válka mrakodrapy a jaké to je se z nich dívat na oceán? Proč nakonec dobře „nalajnovaný“ život v Austrálii opouští a jakou roli v tom hrál holandský jasnovidec? Závěr třetího dílu osvětluje trvalý návrat Leoše Války do Prahy v roce 1996.
Slunce, ať už australské, newyorské nebo právě to pražské, hrálo v životě Leoše Války velkou roli. Díky němu v jednom momentě zahodil velmi ziskový projekt a rozhodl se založit se svým společníkem Robertem Aafjesem v Praze soukromou galerii DOX, a to s jasnou vizí, že bude fungovat jako kunsthalle. Detailně se vrací k otevíracímu dni DOXu v roce 2008 i k poznatku, že „lidé mají ke svým penězům nesmírně intimní vztah“. Ti, kteří tvoří výjimku, pak pomáhají DOXu existovat. V závěru čtvrtého dílu Osudů hovoří Leoš Válka o zájmu (tedy spíš nezájmu) ze strany pražského magistrátu v minulých letech, ale i naději, že se situace pomalu mění.
Pátý díl Osudů začíná Leoš Válka připomínkou zahraničních galerií umění, které jsou pro něj vzorem. „Nejde o to řídit a regulovat, ale vytvářet pozitivní prostředí,“ říká na adresu českých úředníků. Proč nechal ve vnitrobloku DOXu postavit vzducholoď Gulliver? A před rokem DOX +? Jak nebezpečné je fungovat v zajetých kolejích? A co vede k malokultuře? Proč má Leoš Válka tak silnou ambici mít vše od výtvarného umění po literaturu pod jednou střechou? Poslední díl velmi čerstvých pamětí Leoše Války patří Praze – kolegům architektům, partnerům DOXu, politikům i byrokratům, agentům s teplou vodou, moudrým starcům a také nejsilnějším výstavám v DOXu. Naplno z nich čiší Válkova potřeba obklopovat se lidmi, kteří jsou schopni, stejně jako on, si komplikovat život.
Leoš Válka má stále rozzářené oči, přes všechna rozčarování, která zažívá, přes hrozící nebezpečí ztráty „kyslíku“, když jste pod neustálým tlakem. Uvnitř má totiž touhu, velkou a často možná naivní a romantizující touhu, a to sdílet s ostatními tu nejzákladnější lidskou potřebu: žít životem, který dává smysl.
Připravila: Renáta Spisarová
Spolupráce na pořadu: mistr zvuku Aleš Huber
Premiéra v roce 2019.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
