Mrazivá nostalgie Petra Šabacha

19. září 2017
Petr Šabach

Smrt spisovatele Petra Šabacha není jen smutným skonem známého člověka, ale také zmizením určité figury spisovatele.

Spisovatele, jehož knihy se sice stále a relativně hojně čtou, jehož stopa však zůstane v kolektivní paměti zcela neliterární. Nelze pochybovat o tom, že Šabachova tvorba nepatří k těm největším skvostům české literatury. Šabach umně stavěl z anekdot, vyprávěl epizody, zachycoval proměny hovorového jazyka. Miloval hospodské historky, jež přenášel s atmosférou doby do psaného slova. Měl však daleko k literárním bardům, kteří z hospodské kultury vyrostli v české minulosti, ať už to byl Jaroslav Hašek nebo Bohumil Hrabal.

Šabachovo psaní je pohlceno každodenností a jejím kouzlem. Nikdy ji ale nelyrizuje a nepoetizuje, a když už to dělá, je to většinou z jakési obecně lidské bolesti nenávratna; tedy proto, že minulost, kterou jsme žili a která byla třeba i tvrdá, se už nikdy nevrátí. A jediné, co nám z ní zůstává, je zábavná, paradoxní, nostalgicky laděná historka, nikoli pocitové či vypravěčské kontinuum. Se Šabachem vidíme v náhodných odlescích, nerekonstruujeme svět, protože to nejde.

Zleva Petr Šabach, Jan Hřebejk a Petr Jarchovský

O rekonstrukci světa se postarali jiní než Petr Šabach. Skrze filmové scénáře Petra Jarchovského a režie Jana Hřebejka či Ondřeje Trojana jsou Šabachova vyprávění věčně zapečetěna do filmových konzerv. Není pochyb, že právě skrze ně si Šabacha jako společnost budeme pamatovat. Coby souvislá vyprávění o době komunistické vlády, vyprávění velmi specifického naladění. Šabach nebyl romanopisec, jeho nejvlastnější disciplínou byly menší literární formy: povídka, novela, anekdota. Proto byl také schopen velmi úsporně pracovat s kontrastem akcí a nálad. Na velké filmové plochy se tato schopnost nedá přenést jinak než v sérii epizod či gagů, které ale, protože jde o film, musí něco držet dohromady.

Petr Šabach: Bellevue

Petr Šabach

Zemřel spisovatel Petr Šabach, autor humoristických románů a povídek, bylo mu 66 let. Jako vzpomínku do programu mimořádně zařazujeme jednu z jeho povídek.


Toto něco je nálada, kterou Šabachovi filmoví adaptéři sice vybrali z jeho díla, postupovali však přitom výběrově, podobně jako Jiří Menzel při filmových předělávkách Hrabala nebo Vančury. Náznaky jistého sladkobolného pohledu, který se u Šabacha ještě dá překousnout jeho odstupem od věci a kýče a zcela nelyrizujícím psaním, se ve filmových adaptacích umocňují a v koncentrovaném množství vytvářejí typickou mlhu laskavého humoru, kterým místy proniká bolestné poučení. Zatímco Šabach toto mlžení využívá vlastně jen tu a tam a jako správný tvůrce je pečlivě dávkuje, ve filmech podle Šabacha tato mlha specifického sladkobolu (jak jen ten život krásný, i když je krutý) určuje styl tvorby: tedy toho, co a jakým způsobem se točí i to, jak se na to máme a budeme dívat.

02499597.jpeg

Popularita filmových Pelíšku, které čerpají ze Šabachových historek, není reakcí na literární talent autora, který vidí jinak a lépe, nýbrž na jeho neliterární, obrazovou, ale mnohem více náladovou interpretaci. Národní mysli zřejmě ve většině konvenuje mlžný opar více než bolestivé a bezohledné sebetrýznění v obyčejném zrcadle umění.

A přitom v Šabachovi zvoní i trochu jiná struna, byť stále nostalgická. Více než Jan Hřebejk ji rozezněl Ondřej Trojan ve filmu Občanský průkaz. Jakkoliv se nálada jeho filmu zdá být podobná té pelíškové – sladkobolná nejen v kulisách, ale i v používání hudby – přece jen je tu viditelný rozdíl. Trojanův film oslavuje svobodu mániček, které ruší komunistický režim už tím, že jsou, že existují, ale jeho filmovou heroizací proniká něco, co je Šabachovi o krok blíž. Něco jako mrazivá nostalgie, což jsou chvíle, kdy se hrané minulosti nedá smát, protože zcela vypadává z mlžného humoristického rámce.

Šabach jako hospodský vypravěč se hodně smál, ale málo hladil, a uměl také úsměv prudce zmrazit, takže se na chvíli zastavilo vše kolem. Mrazivá nostalgie umí malý zázrak: dokáže postihnout jedinečnost, singularitu situace, v níž se naráz odehrává veškeré okolní dění. Pro tuto mrazivou nostalgii se bude Šabach číst i do budoucna. To ale až pochopíme, že do filmu se literatura nikdy neschová.