Moderní český novozákonní překlad

Zadání, vymezenému názvem práce, odpovídá šest překladatelských výkonů - "překladových typů", jak naznačuje Josef Bartoň v úvodní kapitole Vymezení tématu. Tyto Nové zákony totiž byly poprvé publikovány v období mezi rokem 1900 a zahájením prací na Českém ekumenickém překladu (1961) . Samozřejmě je třeba jmenovat osobnosti, které se nelehkého počinu ujaly. Chronologicky, podle vydání překladu, je uveden: novozákoník a v letech 1901-1902 rektor Karlovy univerzity Jan Ladislav Sýkora, biblista a starozákoník Jan Hejčl, kněz a orientální filolog Rudolf Col, profesor novozákonní vědy a církevní historik František Žilka (vedle pěti římských katolíků jediný zástupce evangelické církve, současně první, který překládal výhradně z originálních textů a zároveň první, který ke spolupráci přizval odborníky, filology a bohemisty), člen řádu dominikánů Pavel Vladimír Škrabal a doktor církevního práva, též dominikán, Ondřej Maria Petrů. Tím jsou současně jmenovány hlavní oddíly publikace, jejichž vnitřní struktura je podobná - především jsou zaměřeny k jasnému představení osobitosti při zvládání úkolu i k nastínění úskalí, jimiž jednotlivé překlady v dobovém nastavení procházely. Vždy je uveden kontext, do něhož překlad vstupoval, následuje výčet vydání, soupis spolupracovníků (zmíněni jsou např. spisovatel Jan Čep, básník Václav Renč či literární historik Oldřich Králík) a recenzentů. Nechybí příklady ke vzájemnému porovnání.

Primární poslání Bartoňovy příručky je informativní a obsah je důsledně zaměřen na sledování možností a odstínů převodu a na případné jazykové komplikace, přesto nemůže pominout historické souvislosti - první samostatný překlad z ruky jednoho původce vyšel v roce 1909 a zohledňoval především stanovisko církevních autorit, poslední překlad ve stanoveném časovém horizontu vyšel v součinnosti P. V. Škrabala a O. M. Petrů v letech 1951-1955, ovšem pouze v kulturně náboženském centru českých exulantů v Římě. Tehdejší Československo bylo podobným aktivitám po roce 1948 uzavřeno.

A co lze z uvedených šesti kompletních novozákonních českých překladů "vyčíst"? Především, že šlo o potřebnou práci, usilující o zpřístupnění části biblického textu čtenářům, kteří měli na počátku dvacátého století k dispozici na katolické straně překlad tzv. Bible Svatojanské, pořízený z oficiálně uznaného latinského textu (Vulgáty), a na straně evangelické poetický nicméně jazykově archaický převod: Bibli Kralickou. Nejcennější tedy jsou v Bartoňově publikaci pasáže, v nichž autor dokládá úsilí překladatelů o přiblížení textu, o jeho modernizaci, která ale dbá o stylovou čistotu i jazykové jemnosti. Je zřejmé, jak nelehké je "sladit" ohled k dějinnému významu překládaného textu s potřebou srozumitelnosti a pochopitelnosti obsahu. Jako přiléhavý příklad lze uvést slova z předmluvy k "nejmladšímu" z překladů pořízeného O. M. Petrů: Snad se bude někomu zdát, že je tento překlad příliš prosaický, zbavený namnoze oné "biblické posvátnosti", ... kterou někteří katolíci (a snad ještě více naši protestanté) od překladu Písma vyžadují. Ale jsem přesvědčen, že tento požadavek "biblické češtiny" musí ustoupit všude tam, kde by zatemňoval smysl textu dnešnímu čtenáři. Tuto ztrátu (je to vůbec ztráta?) vyváží obecná srozumitelnost - pokud je to možno - a přístupnost apoštolských listů širokému čtenářskému okruhu.

V knize Josefa Bartoně nejde o komparaci jednotlivých překladatelských počinů. Každý ze šestice pokusů je představen samostatně a přehledně, spolehlivě a zřejmě vyčerpávajícím způsobem. Formou odpovídá Bartoňův text kvalitní učební příručce, místy až úzkostlivě dbající o pochopitelnost a zřetelnost. Snad proto není autorův styl nijak komplikovaný, je střídmý, nevyhýbá se opakování, potřebné pasáže jsou zdůrazněny, vše je dokresleno příklady a referencemi. Přitom je výsledný text dokonce čtivý. Kvalitní skriptum je tedy připraveno k dispozici studentům i laickým zájemcům.

Josef Bartoň, Moderní český novozákonní překlad. Nové zákony dvacátého století před Českým ekumenickým překladem, Česká biblická společnost, Praha 2009, str. 231.