Mirek Kaufman: Ideální je, když obraz vypadá, jako že vznikl během chvíle

Mirek Kaufman
Mirek Kaufman

Umanutá práce by neměla být vidět, říká malíř, který bydlí v Praze na Starém městě, ateliér má v hrabalovské Libni a svou druhou identitu našel ve Francii. Jeho výstava Pozorovací pole probíhá do 4. května v Galerii Petr Novotný v pražských Holešovicích.

Vystavená díla jsou zprávou o osobním prostoru, který je bez hranic a pro každého jedinečný a ze kterého vystupují vnitřní obrazy. A to zcela nečekaně, bez ohledu na vůli a okolnosti, jak píše Mirek Kaufman v textu k výstavě.

Pohledy do výstavy Pozorovací pole/ Observation Field v galerii Petr Novotný

V mém případě si malba o věci, co se vyjevují, sama požádá. Obrazy často vznikají samy a člověk jim nemá být překážkou.

Nepovažuje se ani za výtvarníka ani za výtvarného umělce, trvá na tom, že je malíř.

„Obrazy jsou mimořádné tím, že nejsou výsledkem předem dané technologie, ale interpretací reality, která je pro autora naprosto osobní. To se např. u fotografie nemůže nikdy stoprocentně podařit.“

Pohledy do výstavy Pozorovací pole/ Observation Field v galerii Petr Novotný

Do nekonečného deníku si zaznamenává kontury, tváře, postřehy. Prostředí, které nás obklopuje, považuje za dobrodružství, pokud se na něj člověk dokáže dívat. Někdy i drobná poznámka pod čarou zahraje ústřední roli a odvine se od ní celé téma.

Malba má v sobě hutnost i tekutost, pestrý rejstřík možností. Můj ateliér je jedna velká spoušť, ale to prostředí pro mne generuje impulzy. Technika pak zprostředkuje finální obraz.

Odtržený od světa si nepřipadá, byť jeho obrazy vypadají jako utkané z vidin.

„V malířském prostředí je vidina prostředkem, nikoliv útočištěm nebo úkrytem, kam by se autor uchyloval. Běžná realita ve mně vyvolává reakci, která se promítne do mých obrazů. Nic nezůstává za dveřmi ateliéru.“

Po dokončení studií doma i v zahraničí tvoří a vystavuje už 30 let. Výtvarné představy mu volně splývají s literaturou a hudbou, nachází v nich osobní vrstvy, které sám nezažil. Učarovaly mu knihy Patrika Modiana, za štěstí považuje setkání s básníkem Ivo Vodseďálkem, do jehož rodiny se přiženil. Oslovuje ho hudba současná a tvorba skladatelů 20. století. Ve filmech Jacquese Tatiho vnímá otisk té nejvlídnější tváře Francie.