Milostné písně pro opuštěné budovy i rádiové hitovky v galerii. Umělkyně Juliana Höschlová nabízí katarzi v karaoke

8 fotografií

Karaoke performance v galerijním prostoru si Juliana Höschlová vyzkoušela v rámci své diplomové práce nebo třeba na své loňské výstavě v pražské Galerii 35m2.

Prozpívat se ke katarzi

Proč právě karaoke? „Je to můj osobní statement. Zároveň to chápu jako zážitek, který se odehrává v konkrétní chvíli. Používám popové písně, protože je každý zná. Díky tomu se během karaoke můžeme všichni propojit a setřou se hranice mezi hercem-zpěvákem a divákem, což mě baví,“ zdůrazňuje umělkyně, která se v roce 2010 stala laureátkou Ceny NG 333, kterou v minulosti udělovala mladým umělcům Národní galerií v Praze ve spolupráci se skupinou ČEZ.

Karaoke performance v galerijním prostoru si Juliana Höschlová vyzkoušela také na své zářijové výstavě Mind is a negative Bitch v pražské Galerii 35m2.|foto: Petr Salaba

„Moje role během karaoke performance je spíš provázet účastníky. Kolektivní zpěv dokáže vytvořit bezpečné prostředí a i ti, kteří se na začátku zdráhali chopit mikrofonu, se nakonec zapojí. A jak mnozí říkají, rezonuje to v nich ještě hodně dlouho. To je pro mě důležité, jde vlastně o takovou terapii,“ říká absolventka Ateliéru malířství II Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění a dodává: „Nejsem profesionální zpěvák, ale jsem rozhodně performer. To se vztahuje k mé rodinné historii, která má zázemí v cirkusu. Je to sice dávno, ale formovalo to moje dětství.“

Plast už není nepřítel, ale handicap, se kterým se musíš naučit žít.
Juliana Höschlová

Jedním z důležitých dlouhodobých témat Julianiny tvorby je konzumní společnost. Přirozeným vývojem se tak v posledních letech dostala k práci s plastem. Ve svých instalacích aktuálně využívá recyklované a výtvarně zpracované plastové fólie nebo rozřezané igelitky. „Spouštěcím bodem byl pobyt v Číně před třemi lety. Tam jsem poprvé viděla na vlastní oči probíhající environmentální katastrofu způsobenou lidskou rukou,“ vzpomíná v ArtCafé a doplňuje: „To, co prožívám se logicky dostává i do mé práce, osobní život a umění nerozděluji.“

Ve svých instalacích aktuálně využívá recyklované a výtvarně zpracované plastové fólie nebo rozřezané igelitky | Festival současného umění Kukačka 2019 v Ostravě|foto: Patrícia Grundzová

„S plastovým materiálem se dneska snažím pracovat zodpovědně, recykluji ho a dál zpracovávám. Používám ho ve své tvorbě tak, aby zbylo co nejméně odpadu a abych jej mohla využít v další práci,“ shrnuje umělkyně.

Architektura ukazuje, co ve společnosti nefunguje

Další téma, které Höschlová momentálně ve své tvorbě rozvíjí, je péče o domy a jejich okolí: „Je to logický vývoj – do těchto míst mě zavedla právě práce s odpadem, s toxickým plastem a nějakým způsobem mě přitahuje destrukce. V poslední době proto často dělám instalace v opuštěných domech, které jsou zanedbané. Snažím se je přivést k životu a karaoke rituálem jim něco předat. Ze zranění může vzejít něco nového – Jizva je důkazem boje se životem,“ popisuje umělkyně.

V rámci své práce se Juliana Höschlová věnuje také architektuře, opuštěným budovám a zanedbaným místům. Zde ukázka z performance Gersonův zázrak v rámci Brno Art Open 2019.|foto: Eva Rybářová

Opuštěným domům se Höschlová věnovala také v rámci rezidenčního pobytu v Budapešti. „Pracovala jsem hodně s architekturou a urbanismem. Architektura jasně ukazuje, co ve společnosti nefunguje. Právě tam vznikl projekt Album for Broken Buildings, v rámci něhož skupina místních žen zpívala pro opuštěné budovy, k nimž mají nějaký osobní vztah,“ přibližuje umělkyně. Toto téma zpracovávala také v rámci výstavy Poločas rozpadu v Kampusu Hybernská, loni na sedmém ročníku bienále Brno Art Open nebo na ostravském festivalu umění ve veřejném prostoru Kukačka, kde upozorňovala na opuštěný betonový skelet. 

Pracovat s tím, co se odehrává za oponou – to mě vždycky zajímalo a zajímá.
Juliana Höschlová

Juliana Höschlová strávila před deseti lety dva semestry na tchajwanské univerzitě v Tchajpeji, z čehož vzešla série video rozhovorů s tchajpejskými umělci a kurátory, kteří patří v současné době k zásadním osobnostem tamní umělecké scény. „Umění v tchajpejských galeriích jsem nejdřív rychle odsoudila, protože jsem mu nerozuměla. Bylo to naivní a hloupé. Pak jsem si ale řekla: uč se! A protože hodně vstřebávám informace skrze kontakt s lidmi, začala jsem točit rozhovory s umělci, kteří se svým myšlením odlišovali od našeho evropského způsobu uvažování zaměřeného na individualismus,“ vzpomíná Höschlová na jeden ze starších projektů nazvaný Políčko (2011).