Milan Svoboda Quartet: Pozdní sběr

Svobodovo kvarteto je taktéž neodmyslitelnou součástí hudebníkova vyjádření. Navazuje zejména na tradici moderního jazzu 60. a 70. let, v jeho projevu se objevují také prvky rocku a folklóru, nahrálo zhruba deset alb a současné složení je vskutku vybranou společností. Saxofonista Milan Krajíc koncertoval například i s kytaristou Hiramem Bullockem a jeho sopránová melodická linka v duu se Svobodovým pianem na úvod skladby Letní rozmar je skvěle provedená.

Skladba Hokus pokus se rozjíždí v obdobném schématu, tedy duo saxofon a piano v jednohlasé lince, poté saxofonové sólo, piano sólo. Přichází však i baskytarové sólo Filipa Spáleného, který se jistě nechal ovlivnit i basistou Jacem Pastoriem. A také sólo bubeníka Ivana Audese, které atmosféru připomínající proslulé combo Steps Ahead doplňuje o standartový, chvilkami téměř swingující rozměr.

Album Pozdní sběr bylo nahráno v říjnu, zmixováno v listopadu a vydáno a důstojně pokřtěno na koncertě v pražské Redutě v prosinci loňského roku. A je třeba podotknout, že živé vystoupení album přece jen předčí. Dává totiž více vyniknout straight-ahead projevu kvarteta a na pódiu skrze spontánní improvizaci přece jen dochází k hlubšímu prolínání a souznění. Nicméně album je velmi vyvedené. Lehce nostalgická a mazlivá skladba Přemítání je tak trochu netypická, následující Večer naopak šlape jako hodinky, přechody jsou hutné, téma kompaktní, tenorsaxofon zemitě sóluje, rytmus zdánlivě zrychluje. Tenze narůstá a organicky se přelévá mezi nástroji.

Milan Svoboda Quartet |foto: Oficiální webové stránky Milana Svobody

Svobodovy kapely, ať již jde o kvarteto, sexteto, big band či jakoukoli jinou sestavu, mají bezesporu mezinárodní rozměr - vždyť ne leckdo si zahraje v londýnském Jazz Café či je recenzován v Jazz Review. Závěrečná skladba z nového alba Pozdní sběr je v rychlejším tempu, hraje se „od podlahy“ a výpověď je dostatečně zřetelná – to vše jde kvartetu velmi k duhu. Kvartetu, které díky svému drivu a náboji sklízí zasloužené ovace na kterémkoli evropském jazzovém podiu. Nemá ambice stát se světově proslulým experimentálním tělesem, nýbrž progresivní formací nabízející moderní přímočarý hardbop, občas okořeněný jazzrockovým odkazem. Vzdálený otisk Pražského Big Bandu dodává skladbě Poslední runda další slibný rozměr – a nezbývá než s radostí podotknout, že autor v žádném případě nezvolil název skladby pro naznačení konce svého stále nesmírně plodného hudebního hledání.