Mezidobí v mezičasech

Ač obecně na domácí klubové scéně v minulém desetiletí nebýval viditelný příliš často (minulý rok tedy po velké pauze vstoupil opět do Etc... Vladimíra Mišíka, čímž toto tvrzení začíná ztrácet na platnosti), jako studiový muzikant byl vyhledáván vždy hojně. Kromě sedmi sólových desek a nesčetně častého hostování u jiných dal dohromady také dva mediálně viditelnější projekty. Před pěti lety vyšlo album jeho společné práce s Michalem Prokopem, Petrem Skoumalem a Pete Mustillem - "Černý ovce" /Bonton, 1997/, nyní přišla na trh deska jménem "Mezidobí" /Indies, 2002/ a je na ní krom Hrubého podepsán Vladimír Mišík, Michal Prokop, Jana Lewitová, pod texty a zpěvem většinou Josef "Navlastníoči" Klíma.

Jan Hrubý

"Mezidobí" je nahrávkou poměrně pestrou a žánrově členitou, jediným pojítkem sedmnácti písní zůstávají zcela jistě housle Hrubého. Spojuje však často jen těžko slučitelné, a proto je deska v důsledku nesourodá a roztěkaná. O tom, že Hrubého muzikantský i intelektuální záběr je široký a že se cítí přirozeně jak ve společnosti těch z nejlepších domácích studií, tak těch z nejzakouřenějších putyk, v podstatě nelze pochybovat; když se však tyto světy sejdou k vytváření společného díla, cosi může začít poskřípávat. Příklad nejextrémnější - nahráli by spolu dobrovolně společnou desku hudební experimentátorka Jana Lewitová s laskavým investigativním bavičem, co zpívá o tom, že "ženy středních let mizejí / jako když samet zvolna olysá ... , aby v zápětí doporučil "vymazat vrásky, oživit lásky, poslední pokusy, napružit ňadra, pleť, která zvadla..." Josefem Klímou? Texty tohoto pána, pohybující se s vážnou maskou zhruba v těch sférách, kudy Marek Eben s úsměvem procházel hledaje inspiraci pro svou píseň, koncentrát béčkových folkových klišé, "Trampskou"; v kombinaci s pěveckým projevem postrádajícím kromě chuti i barvu a přesvědčení (přesto zde zpívá více než polovinu všech textů), jsou něčím, co z "Mezidobí" sálá až s podezřele silnou intenzitou. Když bychom přitom odečetli Klímovy autorské písně a přimhouřili oči nad tím, že dva z jeho textů prolezou ústy i Michalu Prokopovi a Vladimíru Mišíkovi (necháme-li stranou obsahovou kvalitu, pak alespoň co do výrazu je rozdíl mezi třemi zastoupenými zpěváky nebetyčný), vyšla by nám příjemně plynoucí deska, plná atmosférotvorných ploch a prolínajících se nálad. To, na co jsme od Hrubého sólových desek již zvyklí - cestujeme od tradičních irských motivů ("Jak Irové přežili hladomor I.+II."), přes janáčkovsky hravé klasicko-folklorní lavírování ("Pod dubem"), zdravě vtíravé melodie, za jaké by se nemuseli stydět Kratochvíl s Ackermanem ("Cikánský blues"), po vánočně laděné písně, zde anglicky zpívaný blok s Janou Lewitovou ("Out in the Open", "Harrison").

Jan Hrubý

Než se pouštět do spekulací, kde vznikl nápad na nahrání této desky a zda-li na jeho začátku byla upřímná touha dát spojením více osobností z více světů dohromady cosi nového a smysluplného, bylo by moudřejší konstatovat, že s možností slyšet "Mezidobí" z přehrávače, který by uměl vynechat vybrané stopy, se něco výjimečného, žánrové bariéry překonávajícího a přínosného, skutečně povedlo.