Masaryk a Čapek na filmovém kanapi doktora Freuda

Z filmu Hovory s TGM

Hovory Karla Čapka s prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem jsou nesporně největším pomníkem první republiky. A to pomníkem živým: neustále se čtou, a často – nutí-li příležitost k povinné připomínce Masaryka – se z nich cituje.

„Hovory s TGM“ jsou ale více než knižním rozhovorem; plní i roli oficiální zprávy o životě a díle otce zakladatele, v nichž se přirozenost a otevřenost vzájemné rozmluvy upozaďují ve jménu moudré zprávy budoucím generacím.

Pavel Kosatík se ve scénáři k filmovému oživení hovorů snažil tuto oficiálnost prorazit. Nabízí náhled do pozadí Hovorů, v nichž se potkávají dva muži, kteří jsou, jak připomíná filmový Čapek, fascinováni napětím mezi lidmi a jejich výtvory, díly, což konec konců platí i pro scénáristu Pavla Kosatíka, který dlouhodobě užívá slavných postav k jejich historickému přepisu, jenž vždy vychází ze zmiňované hranice. Jaká to slast přepisovat dějiny, znovu je rozehrávat a nechat žít…

Ve filmových Hovorech sledujeme hraný psychologický souboj „Čapek – Masaryk“, často se měnící v ironickou bitvu narážek a průzkumných střel, která by se dala velmi dobře interpretovat freudovsky jako zkoumání hranice „cenzury rozumu“, jež na světlo světa pustí jen to, co ego chce, a zbytek potlačí do nevědomého stínu. Masaryk (Martin Huba) i Čapek (Jan Budař) se na „filmovém kanapi“ doktora Freuda otevírají směrem k vlastním podvědomým proudům, hned vzápětí je ale všelijak přetavují do své budovatelské a spisovatelské práce. Čapek, který si zapisuje jen to, co se hodí pro oficiální a kýžený obraz prezidenta-velikána; Masaryk, který z upřímné introspekce (každý se potřebuje někdy vypovídat, svěřit, a když už ne knězi, pak intelektuálovi) snadno přepíná do role mudrce zvěstujícího věčné a nečasové pravdy života.

Z filmu Hovory s TGM

Těžko říct, jak do tohoto pokusu o nalezení skutečných Hovorů vstupoval debutující režisér filmu Jakub Červenka; vzhledem k tomu, že postava Čapka skvěle hnětená hereckým nadhledem Jana Budaře ujíždí i oficiální představě scénáristy, se zdá, že ne příliš. Červenka zjevně nechal Hubu a Budaře hrát, a ti se mu odvděčili uvolněnou, na mnoha místech až frivolní hrou mezi muži, kteří moc dobře vědí, co od sebe navzájem čekají, jaký „kšeft“ (řekl by Masaryk „kšeft“? Tož řekl!) spolu vytvářejí.

Film Hovory s TGM ze všeho nejvíce připomíná studií toho, jak vznikají dějiny, respektive dějinné interpretace, protože konec konců dějiny existují jen v tomto interpretačním živlu. Jak na jednom místě říká Masaryk, nejde ani tak o to, jak události seberete a popíšete, ale o to, jak se k nim nakonec postavíte. Teprve v postoji, v činu, mají dějiny smysl, to tam se jich skutečně dotýkáme.

Z filmu Hovory s TGM

Jsou-li tedy Hovory s TGM především filmem o konstruování dějin ve strategické výměně mezi Čapkem a Masarykem, vzniká legitimní otázka, jakým způsobem se tu toto konstruování inscenuje. Kosatík ve scénáři neprovádí to, čemu by se moderně řeklo dekonstrukce Hovorů. Nejde mu primárně o důsledné a spravedlivé „nové čtení Masaryka“, o čtení již napsaného, které do interpretace zahrnuje nevyslovené a nenapsané, jak v jednom momentě pěkně říká Čapek – „tohle se nedá napsat, to se do slov nevejde“. Kosatík mnohem otevřeněji fabuluje a spekuluje, a to často poměrně vypočítavě, to když například rozehrává Masarykovu introspekci vztahu k jeho pozdní lásce Oldře, další goethovské Ulrice na cestě „velkého muže“.

Z filmu Hovory s TGM

Pavel Kosatík si v Českém století, které připravoval s režisérem Robertem Sedláčkem, si z tohoto fabulačně-spekulativního postupu vytvořil jistou metodu, která je však často v rozporu s tím, co sám veřejně tvrdí. Autor se tu dostává do podobného rozporu jako Masaryk s Čapkem, když společně vytvářejí, konstruují obraz Prezidenta a Ideje Republiky. Zatímco v rozhovoru pro Lidové noviny Kosatík tvrdí, že Masaryk Čapkem opovrhoval, nevážil si ho, protože byl příliš devótní (mačkal poníženě klobouk, jako Masarykův otec, naznačuje několikrát implicitně film) dokonce jím téměř opovrhoval, ve filmu, který kromě postupu konstruování dějin zkoumá také vztah Masaryk-Čapek, se nic takového nezobrazuje. Občas je v náznacích cítit jistá neupřímnost, jenže ta je součástí furiantského souboje dvou inteligentních mužů vědomých si svých rolí: Masaryk samozřejmě vždy role hlavní; Čapek role přihrávače a filtru, ale vše probíhá v rámci základní rovnosti partnerství. Vztah prezidenta a spisovatele, dvou symbolů či ikon první republiky, je výsostně intelektuální, hravý, často sebe-ironický („Vím, že chcete být mít synem Čapku, ale to nejde, já už syna mám…“) a v závěru, poté co diváci dostatečně dlouho tančí na hranici rozumové cenzury, nabírá až rozmarný charakter.

Ano, dá se to tak v dobrém říci: filmové Hovory s TGM jsou jakýmsi letním kapricem Pavla Kosatíka, dějinnou spekulací, v níž se oživuje Masarykovo… Ale co vlastně se tu oživuje? A co se naopak zas a znovu v této zábavné popkulturní spekulaci odkládá, jako něco, o čem by se mělo mluvit, ale přes současnou a hlavně budoucí sílu vytvořeného filmového obrazu nikdy nebude. Konstrukce Hovorů-filmu tak možná vede k novému potlačení nevědomých obsahů, které jsme sice chtěli znát, ale báli jsme se na ně zeptat…