Martin C. Putna: Naše stará Afrika IV.

9. srpen 2018
Ruiny Karthága

Afrika je pořád křesťanská! Tedy ne v čase reálném. Je křesťanská v čase našeho vyprávění.

Další kapitolou dějin naší staré Afriky je totiž kapitola o Vandalech a Byzantincích. Vandalové byli jedním z germánských kmenů, které na sklonku antiky římskou říši zalidnily a nakonec rozbily. Jenže po žádném z kmenů nezbyla tak zlá vzpomínka, natož tak zlá nadávka: Vandal! Proč to?

Ostrogóti v Itálii, Vizigóti v Hispánii, Frankové a Burgundi v Gallii se také nechovali zrovna ohleduplně. Ti všichni zmínění však dokázali vytvořit s místními Římany jakousi vzájemně výhodnou symbiózu, která nakonec umožnila žít dál a tvořit dál a nakonec vytvořit středověké evropské národy a státy. Vandalové, kteří ovládli římskou Afriku, nic takového nedokázali a nechtěli. Aspoň se tak zdá z dobových pramenů – ovšem zase pozor, ty prameny jsou římské, respektive byzantské.

Vandalská přilba a hroty oštěpů z 3. - 4. století našeho letopočtu (District Museum Zalau)

Tyto prameny, na prvním místě díla historika Prokópia z Kaisareie, nám ovšem neříkají nic lichotivého ani o samotných místních Římanech. Jak že se totiž Vandalové do Afriky dostali? Klasickou násilnou invazí? Ale kdepak! Římané si je tam sami pozvali! Když se totiž svářili dva římští vojevůdci – zatímco vládnoucí císařská dynastie jevila naprostou neschopnost – tu jednoho mocidržce napadlo: A co kdyby mi Vandalové trochu vojensky pomohli? A to jo, to oni pomohli. A už tam zůstali. Zhruba na sto let se římská Afrika změnila v Afriku vandalskou.

Vandalská – barbarská? Jak se to vezme. Sami Vandalové po sobě mnoho tvořivosti nezanechali. Vlastně jen pár zlatých šperků, vystavovaných v muzeu Bardo. Co by ale také budovali, když v římské Africe všechno bylo – ta města, ty lázně, ty venkovské vily…? Ba, z hlediska literárního je čas Vandalů časem posledního rozkvětu africké latinské literatury! Dracontius – Luxorius – Fulgentius – a mnozí jiní. Já vím, jména nám nic neříkají. Někdy jde v kultuře spíše o ŽE vůbec než o CO konkrétně se tvoří. A básníci vandalské Afriky píší mytologické eposy a lascivní epigramy, jako by se nic nedělo: Prostě se žije a píše dál. I kdybychom už zítra umřít měli.

Vandalský jezdec

I kdybychom už zítra umřít měli: Z jiného úhlu se vandalská Afrika jeví jako Afrika skutečně barbarská, děsivá, nesnesitelná. To je úhel církevních dějin. Viktor z Vity, biskup v městě Utica, sepsal knihu Historie pronásledování provincie africké. Máme ji dokonce česky, jelikož ji roku 1918 vydal ve Staré Říši Josef Florian. Zřejmě se mu líbila onou apokalyptickou atmosférou: Jak Vandalové řádili, zabavovali chrámy, mučili biskupy a kněze, zřizovali jakési koncentrační tábory, pořádali deportace do pouště… No prostě ti strašní pohané.

Pohané? Jenže Vandalové byli také křesťané! Byli křesťané ariánského vyznání, stejně jako většina germánských kmenů. Od římské církve se lišili několika dogmatickými rozdíly, zejména otázkou Nejsvětější Trojice. Katolíci byli pro Trojici, ariáni proti. A zatímco Ostrogóti nebo Vizigóti nechávali katolíky být – Vandalové se rozhodli pro křesťanskou misii ohněm a mečem. Tak, jako katolíci v jiných časech a jiných zemích.

A pak přišli v sedmém století Arabové a bylo po všem.

Spustit audio
autor: Martin C. Putna