Marleen Gorrisová: Lužinova obrana
Zdánlivě nezfilmovatelná literární díla byla a jsou velkou výzvou pro mnohé filmaře. Vzpomeňme Hrzova Spalovače mrtvol, Vláčilovu Markétu Lazarovou nebo ze světové kinematografie Kubrickovu Lolitu. Jednou z dalších adaptací díla Vladimíra Nabokova, které se obecně vzpírá zfilmování, se stal román Lužinova obrana.
Příběh geniálního šachisty, kterému šachy splynou s reálným světem, Nabokovovi posloužil jako další metafora bezradného člověka uprostřed prázdného světa plného konvencí.
Režisérka stejnojmenného filmu Marleene Gorrisová předem rezignovala na mnohovrstevnatý, sebereflexivní a ironický Nabokovův styl a vsadila na melodramatickou linku dojímavého vztahu Lužina a jeho ženy. Stejně tak v rámci větší atraktivity pro filmového diváka zdramatizovala šachovou partii, zdémonizovala postavu Lužinova managera Valentinova, přidala decentní, ale prázdnou erotickou scénu, a hlavně optimistický epilog.
Přesto film není hodný zatracení. Mnohé filmové dialogy a situace si uchovaly kouzlo literární předlohy. Těžký oříšek dramatizace šachové partie je podán vizuálními filmovými prostředky a obejde se bez berliček slovního doprovodu.
Hlavním trumfem filmu zůstalo herecké obsazení, přestože fyziognomie obou herců je značně neriská. John Turturro pojal Lužina jako plachého, nervního a pomateného introverta, který v překvapivých expresivních gestech zaplňuje plátno a není pouze politováníhodnou figurkou životního outsidera. Herecký projev Emily Watsonové je poznamenán stínem její velké role v Trierově filmu Prolomit vlny. Zejména její úsměvy, které spojují prostoduchou roztomilost s jakoby bezděčnou a přitom rafinovanou erotickou výzvou a s předzvěstí budoucí oběti, se však spíše hodí pro postavy z románů Dostojevského.
Vznikl tak příjemný, nevtíravý, řemeslně téměř dokonalý film, který nepředstírá velké umění a přitom není lacině povrchní. A tak jediným problémem zůstal Vladimír Nabokov, jehož duch se ale z filmu vytratil natolik, že se autor v hrobě ani obracet nemusí.
Nejposlouchanější
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Svatopluk Čech: Výlet pana Broučka do 15. století. Ke 180. výročí narození autora
-
Jaroslav Rudiš, Petr Pýcha: Salcburský guláš. Temná místa minulosti dvou přátel vybublají na povrch
-
Martin Ryšavý: Tundra a smrt. Dobrodružná výprava k neprobádaným končinám lidské existence
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka