Marleen Gorrisová: Lužinova obrana

Příběh geniálního šachisty, kterému šachy splynou s reálným světem, Nabokovovi posloužil jako další metafora bezradného člověka uprostřed prázdného světa plného konvencí.

Režisérka stejnojmenného filmu Marleene Gorrisová předem rezignovala na mnohovrstevnatý, sebereflexivní a ironický Nabokovův styl a vsadila na melodramatickou linku dojímavého vztahu Lužina a jeho ženy. Stejně tak v rámci větší atraktivity pro filmového diváka zdramatizovala šachovou partii, zdémonizovala postavu Lužinova managera Valentinova, přidala decentní, ale prázdnou erotickou scénu, a hlavně optimistický epilog.

Přesto film není hodný zatracení. Mnohé filmové dialogy a situace si uchovaly kouzlo literární předlohy. Těžký oříšek dramatizace šachové partie je podán vizuálními filmovými prostředky a obejde se bez berliček slovního doprovodu.

Hlavním trumfem filmu zůstalo herecké obsazení, přestože fyziognomie obou herců je značně neriská. John Turturro pojal Lužina jako plachého, nervního a pomateného introverta, který v překvapivých expresivních gestech zaplňuje plátno a není pouze politováníhodnou figurkou životního outsidera. Herecký projev Emily Watsonové je poznamenán stínem její velké role v Trierově filmu Prolomit vlny. Zejména její úsměvy, které spojují prostoduchou roztomilost s jakoby bezděčnou a přitom rafinovanou erotickou výzvou a s předzvěstí budoucí oběti, se však spíše hodí pro postavy z románů Dostojevského.

Vznikl tak příjemný, nevtíravý, řemeslně téměř dokonalý film, který nepředstírá velké umění a přitom není lacině povrchní. A tak jediným problémem zůstal Vladimír Nabokov, jehož duch se ale z filmu vytratil natolik, že se autor v hrobě ani obracet nemusí.