Marleen Gorrisová: Lužinova obrana
Zdánlivě nezfilmovatelná literární díla byla a jsou velkou výzvou pro mnohé filmaře. Vzpomeňme Hrzova Spalovače mrtvol, Vláčilovu Markétu Lazarovou nebo ze světové kinematografie Kubrickovu Lolitu. Jednou z dalších adaptací díla Vladimíra Nabokova, které se obecně vzpírá zfilmování, se stal román Lužinova obrana.
Příběh geniálního šachisty, kterému šachy splynou s reálným světem, Nabokovovi posloužil jako další metafora bezradného člověka uprostřed prázdného světa plného konvencí.
Režisérka stejnojmenného filmu Marleene Gorrisová předem rezignovala na mnohovrstevnatý, sebereflexivní a ironický Nabokovův styl a vsadila na melodramatickou linku dojímavého vztahu Lužina a jeho ženy. Stejně tak v rámci větší atraktivity pro filmového diváka zdramatizovala šachovou partii, zdémonizovala postavu Lužinova managera Valentinova, přidala decentní, ale prázdnou erotickou scénu, a hlavně optimistický epilog.
Přesto film není hodný zatracení. Mnohé filmové dialogy a situace si uchovaly kouzlo literární předlohy. Těžký oříšek dramatizace šachové partie je podán vizuálními filmovými prostředky a obejde se bez berliček slovního doprovodu.
Hlavním trumfem filmu zůstalo herecké obsazení, přestože fyziognomie obou herců je značně neriská. John Turturro pojal Lužina jako plachého, nervního a pomateného introverta, který v překvapivých expresivních gestech zaplňuje plátno a není pouze politováníhodnou figurkou životního outsidera. Herecký projev Emily Watsonové je poznamenán stínem její velké role v Trierově filmu Prolomit vlny. Zejména její úsměvy, které spojují prostoduchou roztomilost s jakoby bezděčnou a přitom rafinovanou erotickou výzvou a s předzvěstí budoucí oběti, se však spíše hodí pro postavy z románů Dostojevského.
Vznikl tak příjemný, nevtíravý, řemeslně téměř dokonalý film, který nepředstírá velké umění a přitom není lacině povrchní. A tak jediným problémem zůstal Vladimír Nabokov, jehož duch se ale z filmu vytratil natolik, že se autor v hrobě ani obracet nemusí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.