Markéta Pilátová: Mít o čem psát

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nejvíce postižená země koronavirem je v Latinské Americe Brazílie

Posledních sedm let jsem v březnu balila kufr na cestu do Brazílie. Učila jsem tam český jazyk a kulturu v krajanských komunitách a psala.

Ale už v únoru jsem do sebe začala ládovat koňské dávky vitamínu B, tedy přírodního repelentu. Čekala na mne totiž vždycky epidemie horečky dengue, případně virus zika, který přenáší stejný druh nakažených komárů jako horečku dengue.

Jaký se píše rok, tu připomínají snad jen auta v ulicích

Ta touhle dobou pravidelně sužuje oblasti severovýchodu Brazílie, kde jsem pracovala. A oblíbeným placebem je právě vitamín B – komárům pak tolik nevoní váš pot a je větší šance, že se vám vyhnou. Letos jsem v Brazílii skončila a měla báječný pocit, že na mne nečeká žádný komár, co by mi předal nakažený polibek, když ne smrti, tak hodně nepříjemné nemoci.

Namísto úlevy přišel koronavirus. Teď nezřízeně řádí i v Brazílii, a přestože se Brazilci utěšují tím, že v horku nemá šanci, je to asi tak stejné, jako když jsem se já utěšovala tím, že komáři nemají rádi smrad vitamínu B.

V něčem ale Brazilci mají trochu náskok. Virtuální realita je totiž kvůli tamním ohromným vzdálenostem mnohem běžnější součástí jejich života – rodinné skupiny na whatsappu, naprosto běžná práce z domova, nakupování téměř všeho přes eshopy a mimo jiné i čtení eknih. V Brazílii je totiž jen pár opravdu velkých měst kde si můžete zajít do kvalitního knihkupectví a proto vzdělanější Brazilci nakupují knihy především na internetu a čtou je na ipadech, telefonech nebo na čtečkách.

Tady už se malovalo v minulých letech. Teď se dobrovolníci chystají vyrazit do hlubin favely

Samozřejmě, nejsou to knihy, ke kterým si můžete přivonět a promnout papír mezi prsty, ale to je Brazilcům úplně jedno, protože si je chtějí hlavně přečíst. I moji žáci, které v Brazílii pořád mám, i když nás dělí tisíce kilometrů, jsou zvyklí na výuku přes whatsapp, tedy neztratila jsem ani jednoho z nich. A když volám brazilským kamarádkám, kterým je přes sedmdesát dozvídám se, že sice sedí doma, ale čas tráví s rodinnou – jsou díky rodinným skupinám neustále ve spojení.

Na druhou stranu, brazilské státní zdravotnictví není ani v nejmenším připravené na něco takového, jako je pandemie koronaviru. Pokud se nákaza dostane mezi lidi naňahňané v chatrčích ve slamech, mohou si Brazilci v rodinných skupinách začít vyměňovat mnohem pochmurnější vzkazy. Navíc, už s tím začali. Včera mi dorazilo z Brazílie video zachycující útěk nakažené indiánky z nemocnice na hranicích s Paraguayí. Nasedla rovnou do autobusu plného lidí. Na videu leží na podlaze autobusu a nemůže popadnout dech. Lidé se nad ní sklání, ale zjevně nevědí, jestli ji litují, nebo nenávidí.

Když jsem pak vypnula telefon, vzpomněla jsem si na Arnošta Lustiga, s nímž jsem kdysi společně vystupovala na čtení na knižním veletrhu v Buenos Aires. Arnošt tvrdil, že je mu líto naší spisovatelské generace, protože nemáme v podstatě o čem psát. Jeho generace měla válku a z ní pramenící nepřeberné a v podstatě nevyčerpatelné množství témat, s nimiž pracuje ještě i ta moje. Takže, milý Arnošte, teď nebudeme vědět, o čem psát dřív.