Markéta, dcera Lazarova (recenze)

Třetí absolventskou inscenací studentů činoherního herectví DAMU se stala dramatizace slavného Vančurova románu Markéta Lazarová v režii Pavla Ondrucha. Před časem jsem v recenzi absolventského představení studentů DAMU upozorňovala na to, že se jedná o ročník hodně tradicionalisticky zaměřený a spatřovala jsem v tom jistý handicap. Ráda přiznávám, že scénická adaptace Vančurovy Markéty Lazarové z pera Pavla Ondrucha a Zdeňka Janála tento dojem napravila. Jistě není špatné pokusit se o nový pohled na staré téma, pokud vím, co chci říci. A v tom měl tvůrčí tým- jak se zdá - jasno. Jejich Markéta, dcera Lazarova, jak zní titul nové inscenace, je překvapivě živým pohledem nejen na mytickou minulost, ale především na zrání nevinné dívky v milující ženu, která je schopna se za svého muže postavit a bez váhání obětovat pro svou lásku vše. Markéta, kterou hraje s půvabem Klára Klepáčková, je na počátku děvčátkem, které otec předurčil k službě Bohu. Přirozeně a směle vyznává a hlásá náboženské zásady, nezkažené ještě špatnými zkušenostmi. To dodává její osobnosti jakousi svatozář (její výjimečnost je ostatně podporována nejen otcem, ale celou tlupou). Ani v okamžiku, kdy je unesena a poté znásilněna, není její duše ušpiněna. Když pak bojuje svůj souboj duše a těla, prožívá jej ve skrytu. Nežádá řešení od ostatních, naopak hořkost svých poznání nese s pokorou a odhodlaností. Její přerod kromě proměnlivého herectví Kláry Klepáčkové balancujícího na hraně racionality a emocionality signalizuje také kostým. Její šaty na počátku zářivě bílé postupně tmavnou... Silné ženy, to je ostatně jedno z témat této dramatizace. Výrazná je i poněkud punkersky stylizovaná Alexandra Nikoly Bartošové, drsně něžná ochranitelka zajatého hraběte. A do třetice žena Kozlíkova Anežky Rusevové, která je ztělesněním matriarchátu v praxi. Moudrá, rázná, ale i neúprosná a vyčítavá, téměř posměšná. Ve studentském divadle bývají staré role trochu "černým Petrem". Tomáš Klus v postavě starého Lazara získal svou nejnáročnější roli, která mu ovšem dává možnost ukázat zcela jinou, daleko výraznější podobu svého herectví než v předchozích inscenacích. Jeho stylizace a nadsázka není rozpačitá. Jeho pohyb po scéně, gesta i hlas působí překvapivě autenticky. Jiřímu Suchému z Tábora u jeho Mikoláše věříme více lehce rozpačitou milovnickou polohu nežli drsnost, do které ho nutí okolí. Příběh Kristiána, kterého hraje Ivan Lupták, je jakousi lehkou paralelou k vývoji Markéty - také on se z ustrašeného dětského hraběcího synka pod vlivem okolností proměňuje v muže, který je schopen stát si za svým. Celý příběh rámuje vyprávění a glosování událostí komediantkou, kterou Marie Štípková pojala s hravostí, občas směřující k drsnějším polohám. Jako celek inscenace působí kompaktním dojmem (k tomu patrně přispívá i únosná délka představení nepřerušeného přestávkou). Navzdory jistému, u nás nepříliš obvyklému patosu, pochmurnosti příběhu a archaickému jazyku Vančurově, je to inscenace divácká. Je to i tím, že si tým Ondruch-Janál zřetelně porozuměl nejen s herci, ale i dalšími tvůrci. Scéna a kostýmy Zuzany Mazáčové, hudba Vladimíra Hirsche i pohybová spolupráce Kusky Cáceres nedrhnou, naopak podporují mytický rámec textu i neokázalé etické poselství o věrnosti sobě samým a schopnost nést následky svých činů. A nebudu jistě daleko od pravdy, když si myslím, že mnozí z mladých diváků právě u tohoto představení poznali na vlastní kůži, co to znamená katarze.