Marja-Liisa Vartio: Vatikán

Marja-Liisa Vartio (1924–1966) je ve finských literárních historiích většinou uváděna jako jedna z předních a nejoriginálnějších představitelek poválečného modernismu ve finsky psané próze. Těžiště její tvorby je skutečně v románech a povídkách, neméně pozoruhodné jsou však dvě básnické sbírky, kterými debutovala: Svatba (1952) a Věnec (1953). Jsou silně inspirované finskou lidovou poezií, především její ženskou lyrickou tradicí, kterou představují mimo jiné svatební písně, balady, žalozpěvy a rituální pláče.

Čtěte také

Solvej Balleová: Podle zákona (§ 4)

Explicitně ženský úhel pohledu nalezneme i v prozaických dílech, z nichž nejvýznamnější je posmrtně vydaný román Ptáci byli její (1967). Ve svých prózách, často postavených na rozporu mezi ženským viděním světa a – rádoby racionálním – viděním mužským, se Vartio, která se v mládí přestěhovala ze středního Finska do Helsinek, zamýšlí nad životem na finském venkově, rapidně se měnícím v poválečných desetiletích. Ironický a sarkastický tón ustupuje v posledních dílech snové atmosféře a groteskním vizím.

Tento vývoj předjímá i snová povídka Vatikán. Bývá označována i jako báseň v próze. Poprvé vyšla časopisecky v roce 1952, následně ve sbírce povídek Mezi zemí a vodou (1955). Vartio do ní vtělila své úvahy o odlišnosti severského protestantství (konkrétně luterského vyznání) a italského katolictví, ale i pocity jinakosti a vykořeněnosti, který celý život zakoušela.