Marie Rakušanová: Současné kritice umění chybí osobnost F. X. Šaldy a Bohumila Kubišty

Marie Rakušanová
Marie Rakušanová

„Přestože se úroveň umělecké kritiky pomalu zvedá, její současné niveau je strašně nízko. Je to velmi neambiciózní psaní o umění. Vzor by dnešní kritici umění, ale i umělci mohli mít v osobnosti F. X. Šaldy, S. K. Neumanna nebo Bohumila Kubišty. Jejich otevřené kritiky vysoké úrovně vycházely nejen v časopisech, ale také v denících!“, podotýká jedna z nejvýraznějších historiček a historiků umění, kteří na odbornou scénu vstoupili po roce 2000, Marie Rakušanová.

Právě disputaci zakladatelů moderního českého umění Emila Filly a Bohumila Kubišty, ale také jejich generačním souputníkům věnovala Rakušanová svůj zatím poslední výzkumný projekt, jehož výstupem je výstava v Západočeské galerii v Plzni doprovázená stejnojmennou knihou. Autorka se snaží návštěvníkovi i čtenáři zprostředkovat představu o vývoji vzájemného vztahu obou umělců, který do značné míry reflektuje období první čtvrtiny dvacátého století: „Je to doba plná střetů, konfliktů a společenských experimentů, a právě umění to zajímavě odráží.“

Bohumil Kubišta, Fragment podobizny, 1910

Ve své práci Marie Rakušanová připomíná, že počátky vztahů Filly a Kubišty a jejich uměleckých souputníků byly ve znamení velkých ambicí – kolektivně se snažili dospět k takovému typu umění, které mělo svou převratností přispět k pozvednutí uměleckého provincialismu Prahy na úroveň suverénní evropské metropole. „Přátelství Filly s Kubištou bylo nejintenzivnější mezi lety 1907–1911, tedy v době, kdy se ukázalo, že v kontextu své generace jsou nejsilnějšími osobnostmi, které budou nadále určovat další směřování malby i svých uměleckých kolegů. V té době byl jejich vztah pro vývoj českého moderního umění klíčový.“ Marie Rakušanová ale zároveň dokládá, že i doba, kdy se umělci začali navzájem vzdalovat, přinesla do českého umění celou řadu zajímavých impulsů.

Emil Filla, Hlava starého muže (Hlava starce), 1914

Nešlo jen o to, zadupat protivníka do země, ale polemika, kterou mezi sebou Kubišta s Fillou vedli, se plodně odrážela v jejich tvorbě.

Přesto následoval okamžik, kdy se životní dráhy uměleckých rivalů rozešly úplně.  Téměř po celý svůj život Bohumil Kubišta trpěl nedostatkem finančních prostředků, který byl často za hranicí skutečné bídy. To ho také za první světové války přimělo stát se profesionálním vojákem rakousko-uherské armády. Jako důstojník pobřežního dělostřelectva pomohl už v roce 1914 potopit francouzskou ponorku. Osudy Emila Filly byly zcela jiné. Začátek světové války jej zastihl ve Francii, odkud se později přesunul do Holandska, aby se tam zapojil do odbojové skupiny Maffie a spolupracoval s Edvardem Benešem a T. G. Masarykem, kteří v té době usilovali o vznik Československa. Jak vysvětluje Marie Rakušanová, právě tento moment měl pro recepci díla obou umělců dramatické důsledky. Tvorba Bohumila Kubišty byla po jeho předčasné smrti v roce 1918 dlouhou dobu hodnocena prizmatem umělcova „prohřešku“ proti národním zájmům mladého Československa. Naopak Emil Filla se ve dvacátých letech stal etablovaným umělcem. 

Dějiny umění občas musí uznat, že do hodnocení uměleckých děl vstupují i naprosto neumělecká kritéria a události.

Dílo Bohumila Kubišty naopak inspirovalo nově nastupující generaci mladých umělců, kteří jeho tvorbu začali objevovat a reagovat na ni především díky posmrtné výstavě v roce 1920.  Vlastně tak navázali na Kubištovu polemiku s Emilem Fillou.

Zatím poslední výstava, kterou Marie Rakušanová připravila a nazvala ji Kubišta – Filla. Plzeňská disputace, je v Západočeské galerii v Plzni k vidění do 29. září 2019.