Marie Kratochvílová o Deníku Pavla Juráčka: Chci zde psát s takovou svobodou…

28. leden 2019

V profesním životě rozepjatém mezi film, divadlo, literaturu a kritické myšlení, byla Marie Kratochvílová mnohokrát v pravou dobu na pravém místě. Do Vizitky jsme ji pozvali především jako editorku monumentálního Deníku Pavla Juráčka - silného svědectví o československé kinematografii, společnosti i svébytném filmaři od konce 40. do 70. let.

„Chci zde psát s takovou svobodou, jakou má člověk, který zhasne a pod peřinou si roztahuje prsty u nohou a žmoulá mezi nimi špínu. Chci zde psát tak, jak se nemluví, neboť se mě zmocnil strach, že se rozpouštím, A já se chci uchovat.“ V roce 1964 si zapsal tato slova do deníku Pavel Juráček (1935 - 1989), filmař, jehož postihl po roce 1969 osud trezorových tvůrců a jehož výrazné dílo se odehrálo jen v šedesátých letech. Jak přetavit osobní zápisky za desítky let do knižního vydání? Jak se editorka stane dobrým prostředníkem mezi autorem a čtenářem? Ve Vizitce o tom hovoří Marie Kratochvílová.

Ve Filmovém studiu Barrandov Marie Kratochvílová spolupracovala s Františkem Vláčilem či Jiřím Menzelem, v Laterně magice s Evaldem Schormem. Pro rozhlas připravila řadu pořadů v cyklu Schůzky s literaturou, založila a vedla nakladatelství pražské Akademie múzických umění NAMU. Jaká cesta vedla k její současné práci na tisícovkách stran vřele přijímaného Deníku Pavla Juráčka?

Filmovou školu v Čimelicích jsem absolvovala v roce 1971. Byl to tentýž rok, kdy byl Pavel Juráček nemilosrdně vyhozen z Barrandova pro svůj “nesprávný vztah k socialistickému zřízení“. Tehdy jsem o Juráčkovi ještě věděla málo. Nejvýznamnějším tvůrcem, který za námi do Čimelic jezdil, byl Evald Schorm.

Marie Kratochvílová samozřejmě pracovala při přípravě knižní edice Deníku s originálními Juráčkovými zápisky. Jak vypadají? „Už jen samotné ty sešity svědčí o své době. Jsou ve vikslajvantových deskách, linkované, čtverečkované nebo bez linek. Zápisky jsou psány úhledným písmem, které je dost často narušováno zápiskem mnohem méně úhledným: Juráček nebyl při zapisování vždy zrovna klidný. Zápisky jsou prokládané obrázky, deníky z mládí jsou obohacené o výstřižky z automobilových a motocyklových závodů, sportovních událostí… Vždyť Juráček jako mládenec neměl v úmyslu stát se píšícím intelektuálem, i když básně psal už od raného mládí. Vždycky chtěl být jednička: i když si tehdy představoval, že chce mít především krásnou postavu a hodně sportovat.“ Faksimile některých míst z originálních zápisků jsou součástí knižní série Deníku Pavla Juráčka, jak je v grafické úpravě Jany Vahalíkové vydává nakladatelství Torst.

K deníkům jsme se mohli dostat díky Pavlovým dědicům.

„Marek Juráček svěřil pozůstalost do péče Knihovny Václava Havla, kde vznikl Archiv Pavla Juráčka. Vedle deníků jsou tu uloženy i jeho další zápisy a scénáře. Pavel Hájek jako editor tu odkrývá další souvislosti, spolupracujeme spolu. Skládá se tak širší obraz jeho působení na Barrandově nebo na FAMU. Mimochodem, ze spolužáků už tehdy dokázal vytipovat ty, kteří se později opravdu proslavili: Věru Chytilovou, Evalda Schorma, Jana Němce...“

Vizitku Marie Kratochvílové doprovází hudba zmiňovaná Pavlem Juráčkem v jeho zápiscích a otevírá ji úryvek z Juráčkova vrcholného filmu Případ pro začínajícího kata. 

autor: Pavel Klusák
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.