Maren Ade o filmové události roku: Toni Erdmann je tak radikální, jak jen to šlo

03629232.jpeg
03629232.jpeg

Jednu z největších filmových událostí letošního roku, hořkou komedii Toni Erdmann, představujeme v rozhovoru s režisérkou.

Smích se šíří kinosálem a lavinovitě nabírá na síle. Nejlepším filmem roku už hodně dlouho nebyla komedie, natož německá. Režisérka Maren Ade(ová) to změnila upřímným filmem, ve kterém k sobě hledají cestu otec a dcera. Otec, neobvyklý vtipálek, který si rád nasazuje umělé zuby a bizarní převleky, a jeho dcera, která se snaží být výkonnou součástkou mezinárodního ropného byznysu a která právě pracuje v Rumunsku.

Ve svém třetím celovečerním filmu Maren Ade dokázala nenásilným způsobem spojit téma rodinných vztahů, kapitalismus a korporátní kulturu, upřímnost a limity komunikace, generační rozdíly, postavení žen ve firmách a ve společnosti, vztah Západu a rozvíjejících se zemí, v tomto případě z bývalého východního bloku. Toni Erdman je silný pokus nahlédnout na cenné momenty našich životů, které nám často v rutině dnů utíkají mezi prsty.

Toni Erdmann zboural letošní festival v Cannes, ale neodnesl si z něj žádnou cenu od hlavní poroty. Přelom roku mu to vynahrazuje. Toni je vítězem ceny LUX, nejlepším filmem podle kritiků v časopisech Sight and Sound a Cahiers du Cinema, snímkem vícenásobně nominovaným na Evropskou filmovou cenu a kandidátem na řadu dalších cen.

03758534.jpeg

Rozhovor s Maren Ade a také s producentem Jonasem Dornbachem poslouchejte ve Slovu o filmu. Přijde a zazpívá i Whitney Houston!

Vaše předcházející filmy (debut Les pro stromy a následující vztahové drama Všichni ostatní) byly vážné, tentokrát jste se pustila do komedie, i když hořké. Jednou z inspirací filmu byl váš otec, který má rád převleky stejně jako Toni Erdmann, ale těch zdrojů humoru muselo být víc, nemám pravdu?

Ano, dělala jsem v rámci příprav filmu průzkum práce různých komiků a lidí, kteří měli nějaké alter ego. Takhle jsem se dostala k Andymu Kaufmanovi, komikovi, který byl slavný hlavně v 70. letech. Ten měl alter ego jménem Tony Clifton, což byl barový zpěvák z Las Vegas a totální záporák. Líbilo se mi, co Andy Kaufman jako Tony Clifton prováděl, jak s tou postavou zacházel – on se mimochodem nikdy nepřiznal, že Tony Clifton je on. Clifton měl vlastního agenta a podobně... Jeho humor mě - kromě jiných věcí - pro film hodně inspiroval.

Pořídila jste při natáčení Toniho Erdmanna přes 100 hodin materiálu. Jak pracujete s herci a jak vystihujete správný moment a správnou náladu, kterou ve filmu chcete mít?

03758535.jpeg

Před natáčením jsme velmi dlouho zkoušeli. A při zkoušení se vždycky snažím dosáhnout toho, aby se herci cítili co možná nejvolněji. Hodně dlouho jsem psala scénář, takže na jedné straně máme pevně danou psanou podobu filmu, ale na druhé straně vždycky doufám, že při zkoušení a při obhlídkách narazíme na něco nového. Kvůli postav Ines jsme například šli za konzultanty z velkých nadnárodních firem. Doufám, že herci dodají postavám další rovinu a další významy, že čím víc na nich pracujeme, tím bude film významově bohatší.

A při natáčení samotném vzniká hodně drobných variant a odlišností, pracujeme už spíš na podtextu jednotlivých situací. Snažím se hercům nechat trochu svobody, i když zároveň kladu důraz na přesnost dialogu a rytmu. Chvíli to trvá, než to všechno klapne. Nakonec jsem natočila 100 hodin materiálu. Ale byla radost to stříhat.

Tvrdí váš film, že se ženy musí chovat trochu jinak, aby měly úspěch ve velkém byznysu? Vystupovat spíš jako muži?

Myslím, že to je přesně to, co Ines dělá na začátku filmu. Ale pak se to změní. Možná je to taky trochu německá věc. Mám pocit, že ženy v německých firmách se nesmí projevovat moc žensky. Rozhodně to podle mě ale není řešení, aby se ženy chovaly víc mužsky. Nejlepší je dosáhnout sebevědomí takoví, jací jsme.

03629231.jpeg

Ines je podle mě někdo, kdo se v mužském prostředí hodně pohybuje. Chodí s muži do nočních klubů a klidně by dokázala zavtipkovat o svojí asistentce, že je to kráska. Ale stejně naráží na to, že v určitý okamžik už ji muži do svojí společnosti neberou. Je na to už sice trochu zvyklá, ale v průběhu filmu zjišťuje, že ji to otravuje. A že by to neměli změnit její kolegové, ale ona sama. Taky se o to pokusí, dost svérázným způsobem, když například uspořádá nahou party. Dějí se s ní různé věci, trochu se v ní možná probudí i feministka.

Zdá se mi, že se Toni Erdmann nepouští do otevřené kritiky kapitalismu nebo systému, že to není to, co vám šlo. Vždycky to naznačíte, ale jde vám hlavně o určitou intimní rovinu příběhu, takže dál nepokračujete.

Ano, hodně jsem o tom přemýšlela, jak to zobrazit. Film je – aspoň doufám – silnější, když jenom vznese otázku. Bylo by příliš jednoduché soudit. A myslím, že je dost typické, že oba, Ines i její táta, který si myslí, že je mnohem politicky uvědomělejší člověk, s jasnými hodnotami, v určitý moment vidí, jak těžké je něco změnit. A že jejich přístup ke světu nezabírá. Taky se do určité míry vzdají, vrátí se domů a soustředí se na vztah mezi sebou. To je celkem typické. Nemyslím, že jsem politická režisérka. Jsem politický člověk, ale nejsem politická režisérka. Doufám, že film má ve finále nějaký politický význam, ale nejde mi o to, aby byl politickou výpovědí. Nemám žádné jednoznačné odpovědi.

03629229.jpeg

Ve filmu je hodně momentů, které ukazují, jak je situace mezi oběma hlavními hrdiny vratká. Ne jenom, že otec si dělá legraci ze své dcery, trollí ji, ale občas sám dostane hodně přesný zásah. Všechny filmy, které se mi za uplynulý rok nejvíc líbily, jsou svým způsobem o limitech komunikace mezi lidmi a zároveň obsahují podstatnou dávku humoru. Ty filmy kromě Toniho Erdmanna jsou Sieranevada a Fuocoammare...

Nedorozumění je něco, co je z podstaty věci vtipné... :)

Ano, to je pravda :)

Snažit se s někým domluvit, to má v sobě vždycky i něco zoufalého. Vždycky musíte dávat dobrý pozor, jestli někdo, koho právě sledujete, je vtipný, nebo jestli to tak jenom připadá vám. Je běžné, že nám legrační připadají lidé, kteří dělají chyby. Prostě to k sobě patří.

Líbí se mi, jak pracujete i jako producentka se svou společností Komplizen Film. Zdá se, že chcete dávat prostor poměrně radikálním filmům. Můžete říct trochu víc k filmové formě vašeho snímku? Mně se zdá, že jste neusilovala o to být vysloveně nekompromisní. Ale film je dlouhý, to pro někoho může být trochu radikální samo o sobě.

To jen vypadá radikálně... Musím říct, že mě hlavně zajímala ta osobní rovina příběhu a souboj hodnot, které otec a dcera mají v sobě. Nevím, jestli délka filmu má co dělat s radikalitou. Myslím, že jsem spíš při natáčení nikdy nemyslela na to, abych potěšila publikum a vyšla mu nějak vstříc. Nebo aby se film lépe prodával. Bylo to velmi svobodné natáčení, které jsem si hodně užila. Udělala jsem film tak radikální, jak jen to šlo.

Rozhovor vznikl u příležitosti udělení LUX Prize.

Čtěte také: Více z pořadu Slovo o filmu