Marcel Proust: Jean Santeuil. Předobraz Hledání ztraceného času je velkým literárním objevem

Byl to jeden z velkých literárních objevů 20. století, když v roce 1949 francouzský spisovatel, esejista a publicista André Maurois psal esej Hledání Marcela Prousta, ukázala mu Proustova neteř, paní Mante-Proustová, četné strýcovy zápisníky a sešity, v nichž užaslý Maurois našel fragmenty pradávných verzí textu Hledání ztraceného času. Bylo to sedmadvacet let po Proustově smrti.

Později dostal Maurois – na žádost literárního vědce Bernarda de Fallois, který psal o Proustovi disertační práci – k dispozici dalších sedmdesát sešitů i několik krabic plných volných, často potrhaných listů, které Proust kdysi dávno navždy odložil. Díky obrovské a pečlivé práci Bernarda de Fallois vznikla zrekonstruovaná podoba textu, jemuž byl dán titul Jean Santeuil a který byl původně prvním náběhem k Proustovu životnímu dílu a zároveň k jednomu z největších děl moderní světové literatury, románovému cyklu Hledání ztraceného času.

Román Jean Santeuil vyšel poprvé roku 1952 a v literárním světě vyvolal okamžitě senzaci: vždyť tento text dával nahlédnout do procesu zrodu Hledání ztraceného času! Marcel Proust na rozsáhlém, byť fragmentárním textu Jean Santeuil pracoval zhruba v letech 1895–1899 a poté jej definitivně odložil. Monumentální Hledání ztraceného času vznikalo v letech 1909–1922 a svým složitým procesem evokace minulosti, autobiografických reminiscencí a zachycených bezděčných vzpomínek uvolňovaných drobnými náhodnými podněty a asociacemi vlastně přenášelo lidský osud do podoby literárního díla.

Čtěte také

Marcel Proust: Swannova láska. O ničivé síle lásky, žárlivosti a touhy po společenském postavení

Jean Santeuil vede přímo k Hledání ztraceného času, a přesto je úplně jiný. Nedokončený a odložený román je mnohem deníkovější, od konkrétních zážitků vede vždy krátká cesta k jejich zaznamenání, zážitky neprocházejí tavicím kotlíkem imaginace, některé osoby se jen mihnou a hned zase zmizí...

Jean Santeuil je na rozdíl od Hledání ztraceného času psán ve třetí osobě, ale autorský subjekt do textu občas vstupuje obecnějšími úvahami či odbočkami. Hlavní postava textu Jean Santeuil je mladý muž pohybující se v mondénní Paříži i ve venkovském prostředí (z Illiers se v Hledání stane Combray) severní Francie. Seznámíme se s Jeanovými rodiči a s prostředím jeho dětství, putujeme s ním do pařížské střední školy, čteme o setkání s fascinující postavou profesora filozofie pana Beuliera, o pobytech v městečku Illiers, na bretaňské pláži Beg-Meil a na zámku v Réveillonu. Významnou epizodou je Jeanovo sledování soudního procesu s kapitánem Dreyfusem a jeho úvahy na etická témata spjatá s touto aférou.