Mandragora plná vtipu a umění

Titul, jímž významný renesanční historik a politolog vlastně položil základy novověké podoby komediálního žánru, u nás v šedesátých letech proslavilo nastudování Činoherního klubu. Divadelní společnost Jana Hrušínského jej uvádí ve stejném překladu Jaroslava Pokorného, ale přibližuje jej dnešku transponováním do padesátých let 20. století. Díky režii Lukáše Hlavici, scéně a kostýmům Lucie Loosové i hudební spolupráci Ladislava Greinera jako by na scéně ožil felliniovský duch oné doby.

V příběhu, v němž pod záminkou léčby neplodnosti ctné paní Lukrécie pomocí kouzelného kořene mandragory se do přísně střeženého domu pana Mikuly vetře donchuán Kallimach, aby praktikoval léčbu přirozenějšími prostředky, se setkáme s různorodě stylizovanými hereckými výkony, z nichž několik je nadprůměrných. Principál souboru například umí troubovi Mikulovi vtisknout takové rysy solidní podnikavosti a pragmatičnosti, že z něho činí živou, současnou postavu. Výrazný je v groteskněji podaném "zprostředkovateli" Ligurovi Miroslav Vladyka. Nejpůsobivější hereckou kreací je ovšem vytvářen fráter Timotej, který má za úkol zlomit Lukréciiny morální a "ideové" zábrany vůči cizoložství. Radek Holub dokáže svým dynamickým, nadneseným projevem (jenž ale nikdy nezapadne do laciné karikatury) vyjevit každý záchvěv urputného boje odehrávajícího se v Timotejově nitru mezi křesťanskou vírou a touhou po penězích, a vytváří tak nezapomenutelnou studii o lidské slabosti a přirozeném sklonu k hříchu.

Machiavelliho Mandragora v Divadle Na Jezerce|foto: Divadlo Na Jezerce