Mám rád nedopovězené příběhy. Fotka má nechat lidem prostor pro imaginaci, říká fotograf Birgus
Sugestivní černobílé snímky ze života v Sovětském svazu a jeho satelitech v 70. a 80. letech postavené do kontrastu s fotkami pořízenými v zemích západní Evropy, Ameriky nebo Austrálie. Začala výstava Černá a bílá českého fotografa, kurátora a pedagoga Vladimíra Birguse.
Foťák poprvé držel v ruce, když mu bylo deset. Už tehdy pozoroval a viděl svět očima dokumentaristy, kterým se později stal. Fotografickému dokumentu se jako teoretik, kritik, kurátor i tvůrce věnoval šedesát let, a láska k němu nerezaví podle jeho slov ani dnes: „Je to pořád stejné. Můj hlavní zájem – až na krátké období inscenované fotografie v počátcích – spočívá v oblasti dokumentu. Spíš subjektivně pojatého, v němž se autor může projevit výrazněji, než v oblasti reportážní fotografie,“ vysvětluje.
Atmosféru doby zachycoval na černobílý film už jako student fotografie na FAMU. Pečlivě komponované, vysoce kontrastní obrazy, v nichž se mu podařilo zaznamenat ponurost i absurditu totality, pořizoval kromě rodného Československa i v Polsku, NDR, Bulharsku i tehdejším Sovětském svazu, kde kontury socialismu nabývaly nejzřetelnější podoby. S fotoaparátem u oka pravidelně sledoval komunistické svátky, stejně jako oslavy prvních májů a vítězných únorů ho ale přitahoval i každodenní, obyčejný život. Na filmovou surovinu pak zapsal i chvíle, kdy se za železnou oponou „lámaly ledy“: „Zlomové okamžiky listopadu 1989 jsem fotil prakticky od prvního dne, a pokračoval jsem až do zvolení Václava Havla prvním demokratickým prezidentem. Pak mě ale politické dění přestalo zajímat,“ vypráví. I to je ostatně důvod, proč řadu dobových snímků nechával až donedávna ležet doma v krabicích v negativech. Teprve teď, po 35 letech, je vylovil z archivu, a v Czech Photo Centru je vystavuje ve velkých zvětšeninách, některé ve formátu projekce.
Jednu místnost v galerijním prostoru věnuje neúnavný lovec reality vzpomínkám na chvíle, kdy se setkával s kolegy fotografy, s nimiž se po většinu života i přátelil. Reportážní portréty Dany Kyndrové, Jindřicha Štreita, Jaroslava Kučery nebo Karla Cudlína vznikly podle jeho slov jako záznam momentálního okamžiku: „Nebral jsem to příliš jako seriózní práci. Kdykoli jsem se vyskytl v přítomnosti jiného fotografa, udělal jsem si momentku pro sebe. Teprve teď s velkým časovým odstupem nabývají tyto snímky na zajímavosti. Ukazují, jak tehdy vypadal mladý Cudlín nebo Štreit, který se právě potkal s Williamem Kleinem.“ Kromě významných postav české fotky tehdy zachytil i několik zahraničních hvězd – vedle Kleina třeba Arnolda Newmana nebo Jevgenije Chalděje, autora ikonické inscenované fotografie vztyčování sovětské vlajky nad berlínským Reichstagem v květnu 1945.
Na Černou a bílou naváže Birgus další autorskou výstavou, na které představí barevné fotografie z posledních let, které vytvořil za pomoci digitální technologie. Vedle rozvolněnější kompozice a mnohem většího klidu obrazů, směřujících až k jistému druhu vizuální kontemplace, je jejich dominantním prvkem červená a modrá. Ostatně, o této barevné převaze vypovídá i název výstavy, která v pražské Leica Gallery začne 18. dubna.
Související
-
Na fotce mě láká spojení reality a subjektivního pohledu, říká Vladimír Birgus
Jak se v čase mění role fotografie? Jaká česká fotografická jména dnes rezonují ve světě? Na čem všem nyní Vladimír Birgus pracuje? Poslechněte si celou Vizitku.
-
Zápal pro fotografii, vytrvalost a perfekcionismus, to je alchymie Josefa Koudelky, říká novinářka
Saša Michailidis se ptá autorky biografie Josef Koudelka: Next Melissy Harrisové a kurátora sbírky Koudelkových fotografií v UPM v Praze Tomáše Pospěcha.
-
Fotografie a turismus: Nakolik ovlivňuje fotografie naše vnímání navštívených míst?
Vztah fotografie a turismu sahá do minulosti. Nakolik turismus ovlivnil mnohé lákavé a unikátní destinace?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
