Madonna, Tarantino, Masaryk i Havel. Pasta Oner servíruje ve své Ermitáži popkulturní koktejl

„Při hledání názvu jsem vycházel z původního významu slova "ermite", což ve francouzštině znamená osamělé místo nebo poustevnu. Velmi dobře totiž odráží moje životní nastavení. Jsem společenský člověk, zároveň ale extrémně miluji samotu, kterou nutně potřebuji k životu,“ říká na úvod vltavského rozhovoru kontroverzně přijímaný výtvarník. A vzápětí dodává, že jistá souvislost je tu i s petrohradskou Ermitáží, která je největší obrazárnou na světě: 

„Mám strašně rád kombinaci současného umění a historických prostor, má tvorba v nich skvěle rezonuje. Své výstavy – slovy kurátorů – rád instaluji tak, že stěny galerií „tapetuju“. Využívám plné výšky stěn, které jsou v Obecním domě hodně vysoké, což evokuje právě obrazárnu.“
Pasta Oner

Bytostně popkulturní poustevna

Společně s kurátorem Pavlem Kubesou v reprezentativních secesních prostorách servíruje Pasta Oner koktejl namíchaný z popkulturních odkazů, připomínek kultovních neo-noir filmů a všudypřítomných symbolů luxusu (sportovní vůz Lamborghini Countach nevyjímaje). Vedle globálních popkulturních ikon včetně zpěvačky Madonny na nás ale v duchu postmoderny z jeho pláten shlížejí i tváře známé z obrazů starých mistrů nebo symboly české státnosti a demokracie Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel. Sérii jejich sítotisků do expozice zařadil jako svůj komentář k současné české politice.

Nejen popkulturní ikony, ale i Familly Issues a osobní terapie

Vedle obrazů malovaných tradiční akrylovou nebo olejovou technikou pro výstavu vytvořil i řadu objektů, ve kterých experimentoval s nejrůznějšími postupy a materiály. Patří k nim třeba obrazy vytvořené z leptaného polystyrenu a laku chameleon nebo série artefaktů vystavená v apsidě, do které ústí celá výstava. Do ní zasadil díla z cyklu Familly Issues, ve kterém se vůbec poprvé dotýká dětství a rodinných traumat: „Jde o komplikovanou asambláž různých technik a přístupů. Nejvýraznější z cyklu jsou asi černé sítotiskové fotografie, které pocházejí z rodinného alba. Dostal jsem se k nim ve chvíli, kdy můj otec našel doma krabici starých filmových svitků, které jsem vyvolal. Objevil jsem tak staré fotky svých rodičů, kteří pracovali na letišti v Ruzyni. Součástí ale byly i svatební fotografie. Pointa je ale taková, že moji rodiče jsou třicet let rozvedení a nemluví spolu. Respektuji to, ale čím jsem starší, tím víc je mi to líto. Byla to tedy taková moje osobní terapie.“