Maciej Ruczaj: Říkají to vždy nahlas
Zkuste Polákovi říct, že něco „musí“. Skoro jistě uslyšíte na oplátku rčení o tom, že něco „musí jenom ti z Rusi“, a naopak „v Polsku si každý dělá věci, jak chce“.
Každý Polák rád mluví a zasahuje do věcí veřejných. Především proto, aby si pojistil, že mu nikdo nebude mluvit do jeho osobních věcí. Je přesvědčený o tom, že je to jeho povinnost i právo. Proto může Čechům připadat, že se Poláci pořád – a do krve – hádají.
Tato mentalita není rozhodně novou záležitostí. Zatímco všude v novověké Evropě se utužoval absolutismus, Polsko – jak už to má ve zvyku – šlo opačným směrem. Společnost dělala vše proto, aby královskou moc omezila a spoutala nesčetnými zákony a zákazy.
Tato panická hrůza před tyranií, která by vzala občanům jejich práva, způsobovala, že jedna ze tří největších evropských říší neměla de facto téměř žádnou stálou armádu. Raději se vystavovat nebezpečí zvenčí, než vytvářet pro vládce pokušení použít vojsko proti vlastním občanům.
Asi nejzajímavější institucí dávného Polska byla konfederace. Toto slovo zde mělo svůj specifický význam. Šlo o mimořádné shromáždění šlechty svolané v okamžiku, kdy měla něčeho dost a rozhodla se, že je potřeba vzít věci do svých rukou. Šlechta konstatovala, že stát svoji roli nezvládá, že je politika krále v této či jiné otázce špatná a tak je potřeba problém vyřešit na vlastní pěst.
Tato stavovská „občanská angažovanost“ končila různě: občas občanskou válkou, ale často také změnou zákonů a napravením křivd. Pro zahraniční pozorovatele, třeba z ruských či pruských absolutistických monarchií, byl tento fenomén klíčovým důkazem neuvěřitelného polského zpátečnictví. I proto o nich sponzor poloviny osvícenců, pruský král Bedřich mluvil jako o „Irokézech Evropy“, kteří jsou – stejně jako ti američtí – odsouzeni k zániku tváří v tvář pokroku.
Do vesmíru, do pekla i do Polska. Animátor Bagiński točí polské legendy i seriálového Zaklínače
Jedním z největších talentů polské filmové fantastiky posledních dvaceti let je animátor a režisér Tomasz Bagiński. Letos, dlouho po startu své kariéry, se konečně chystá natočit svůj celovečerní debut, za sebou už má ovšem řadu působivých krátkých filmů, ve kterých kosmonauté objevují mimozemské katedrály a hříšní zbohatlíci prchají před čerty do dalekého vesmíru.
Poláci si na „polskou anarchii“ také rádi stěžují, ač se jí nedokáží zbavit. Na druhé straně – v dobách, kdy zemi zalévala jedna vlna okupace za druhou (tedy v posledních dvou stoletích skoro pořád), se najednou tato touha stát si tvrdohlavě za svým, nemít v přílišné vážnosti vrchnost, improvizovat a brát věci do svých rukou, najednou ukazovala jako velmi užitečná.
Komunistická moc nechce na novém sídlišti kostel? Postavíme si ho sami. Komunisté zakazují vydávat knihy nechtěných autorů? Vytvoříme gigantickou síť samizdatových nakladatelství. To, co bylo v dobách míru mnohými vnímáno jako prokletí, se stalo zárukou přežití celé společnosti a navíc přežití s neohnutými zády.
Po roce 1989 je zase vše při starém: cizí nadvláda zmizela, ovšem naše chuť se hádat, obracet vše vzhůru nohama a improvizovat – nikoli. Je dobré na to myslet, když sledujte zprávy z Polska.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
