Jitka Stokalská: Umělecký nápad je velký tak, jak velký je umělec, který jej má

10. září 2018
Jitka Stokalská

V Polsku patří k ikonám operní režie, více než 40 let působila ve Varšavské komorní opeře WOK.  Z Československa odešla v roce 1965 v závěru svého studia režie na pražské DAMU. Za uměleckou práci ji vyznamenali dva polští prezidenti, za celoživotní mistrovství ji letos byla udělena prestižní Cena Jana Kiepury a cena polského ministerstva kultury Gloria Artis.

První zkušenosti nabrala jako asistentka režiséra Kazimerze Dejmka, který vedl přední polskou divadelní scénu Teatr Narodowy ve Varšavě. Podílela se na jeho legendárním představení Mickiewiczova dramatu Dziady, které se stalo symbolem odporu Poláků proti sovětskému vlivu a jako takové bylo tehdy na pokyn vládnoucí strany zakázáno.

Na poslední představení se seběhla celá Varšava, hrálo se o hodinu déle, protože po každé větě byly potlesky, studenti rozvinuli plakáty s požadavkem hrát Dziady bez cenzury, milice do poslední chvíle bránila divákům ke vstupu do sálu.

Následovaly stranické postihy, krom několika herců musel divadlo opustit také jeho ředitel Dejmek. Jitka Stokalská odešla také. V rozhovoru zavzpomínala i na srpen 1968, kdy dostal její manžel rozkaz odjet s polskými vojenskými jednotkami do Prahy zabránit kontrarevoluci.

Kazimerz Dejmek zastával názor, že režisérská práce je především řemeslo. Řekl mi, ať si nemyslím, že udělám nějaké arcidílo. Když se mi to prý podaří jedenkrát za život, budu moci být šťastná. Jen pořádně udělané řemeslo může v divadle přerůst jinam a výsledek tak aspoň trochu zazvoní uměním.

Po kratším čase pohostinského režírování v různých polských divadlech přijala Jitka Stokalská angažmá v nově vzniklé Varšavské komorní opeře, kde nastudovala repertoár od baroka a staré polské opery přes Mozarta a Rossiniho až k operám soudobých skladatelů určeným přímo pro soubor WOKu. V roce 2004 zde v její režii proběhla světová premiéra tzv. brněnské verze Její pastorkyně Leoše Janáčka. Se studenty Hudební akademie ve Varšavě, kde léta vyučuje herectví, nastudovala Smetanovu Prodanou nevěstu. Její dosud nesplněný sen je inscenovat Dvořákovu Rusalku, kterou miluje už od dětství.

Všechno je v muzice. Operní libreta jsou většinou dost špatná literatura, slova jsou důležitá hlavně kvůli hudbě, která z nich vychází. My inscenátoři nevymyslíme nic většího než sám skladatel opery. Pokud jeho hudba režisérovi překáží, ať si napíše svoji vlastní operu. Vídávám na operních scénách někdy i zajímavé divadlo, jen není jasné, proč k němu hraje právě tahle hudba. Mimo nebo vedle ní se opera se nedá režírovat.

Vizitku natočila Renata Klusáková ve spolupráci s Českým centrem Varšava letos v červenci na chatě Jitky Stokalské v chráněné přírodní oblasti Kampinoský prales. Po více než padesáti letech pobytu v Polsku, přemýšlí režisérka o návratu do Čech. Má ale dosud závazky v polských divadlech. České publikum se s její prací mohlo setkat jen jedenkrát v roce 1999, kdy v Národním divadle režírovala  jednoaktovky Chudák námořník od Daria Milhauda  a Dvakrát Alexandr od Bohuslava Martinů.