Má rusínská vyšívanka. Konfrontace minulosti a současnosti Podkarpatské Rusi

Z putování Barbory Zavadilové po Podkarpatské Rusi
Z putování Barbory Zavadilové po Podkarpatské Rusi

Na Podkarpatskou Rus odjížděla se dvěma cíli. Najít rodinu a napsat knihu. Nebo ji alespoň začít psát. Obojí si mohla Barbora Zavadilová odškrtnout. Příbuzné vypátrala a současně se začal rodit text publikace Má rusínská vyšívanka.

Mladá autorka, částečně Rusínka, v ní kombinuje vzpomínání své babičky s líčením vlastních zážitků ze čtvrtročního putování po Podkarpatské Rusi. Během něho učila češtinu, vedla děti na letním táboře, sbírala ostružiny a malovala turistické značky. A současně hledala příbuzné, které nikdy předtím neviděla. S podkarpatoruským prostředím přirozeně splynula. Vlastně úplně samovolně.

Z putování Barbory Zavadilové po Podkarpatské Rusi

Vznikla nejen reportáž, ale i cestopis a portrét Podkarpatské Rusi

V knize uplatnila své pozorovací schopnosti i nesporný literárně-žurnalistický talent. I když, jak říká, původní představy o literární formě knihy byly trochu jiné. „Myslela jsem si, že zpracuju vzpomínky svojí babičky do nějakého prozaického formátu a vytvořím dramatické rodinné drama odehrávající se na Podkarpatsku v době druhé světové války a těsně po ní. Na místě mi ale došlo, že mě zajímá i příběh současnosti, jak tam lidé žijí dnes, jaké mají starosti a problémy. Myslím, že podobné, jako za doby babiččina krušného dětství. Člověk se tu musí ohánět, aby se uživil, a rodiny jsou kvůli pracovní migraci často rozdělené. Jako dřív,“ říká k tomu.

Babička Barbory Zavadilové

Psát jen o minulosti proto přišlo Barboře škoda. Vznikla tak svižná reportáž z putování, tak trochu cestopis a výstižný portrét současné Podkarpatské Rusi protkaný vzpomínkami Bářiny babičky. Přiléhavé jsou i báječné ilustrace výtvarnice Daniely Herodesové.

Kraj s magickým kouzlem, přívětivý i hrdý

Kniha je plná postřehů, které empaticky přibližují kraj nádherné přírody i holého boje o přežití, kraj s magickým kouzlem, přívětivý i hrdý. Taková je Podkarpatská Rus a takoví jsou Rusíni. Barbora se tu hned cítila jako doma. 

To, jak mě tam všichni přijali, bylo až neuvěřitelné. Netýkalo se to přitom jenom rodiny, ale opravdu všech lidí. Jejich blízkost mě pozitivně poznamenala.

Celkově bere svoji cestu na Podkarpatskou Rus jako velké poznání a taky návrat ke kořenům. „Rusínství jako takové ve mně od malička moc nebylo, babička to takhle příliš neprezentovala, ale Rusíni mě zajímali a jejich národnostní vědomí taky. Je pravda, že řada tamních lidí se s národností moc neidentifikuje. Mají jakýsi ostych, mezi minulostí a jejich kulturním ‚já‘ je propast. Ale rusínština tam pořád žije,“ upozorňuje Barbora Zavadilová. Jedním dechem pak dodává, jak velké je na Podkarpatské Rusi dodnes povědomí o tom, že kdysi patřila k Československu.

Barbora Zavadilová

„K naší zemi mají tamní lidé silný vztah. Jednak díky ekonomické situaci, Česko je pro ně zdroj obživy a financí, jednak si s blahobytem spojují i československou prvorepublikovou éru. Stavěly se silnice, mosty, budovy, obytné čtvrti. Na tu dobu vzpomínají v dobrém, možná i proto, že později se tam už nikdy tolik neinvestovalo. Pro ně je to období, kdy bylo na Podkarpatské Rusi dobře,“ vysvětluje Barbora Zavadilová.

Mimochodem – její babičce, vlastně hybatelce celé věci, se kniha líbila, i když některé chybějící střípky ze starých vzpomínek si autorka domýšlela. Báře tak spadnul obrovský kámen ze srdce.