Lukáš Trpišovský, režisér a dramaturg
Jeden ze dvou režisérů, kteří se už při studiích DAMU dali dohromady jako duo SKUTR, jako duo SKUTR pokračovali angažmá v divadle Archa v rámci projektu Archa.lab, kde vytvořili inscenace jako Nickname nebo Understand připomínané dodnes.
Podíleli se na vzniku představení La Putyka, hostovali v Polsku, pracovali v laboratorních divadelních podmínkách, propracovávali svou metodu tvorby představení. Jako první mladí absolventi Katedry alternativního a loutkového divadla tu vedli ročník, režírovali Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, spolu s dalšími vytvořili autorský balet v Národním divadle, s orchestrem Berg uvedli Goebbelsovu skladbu Schwarz auf Weiss, pracovali v komerční sféře.
Divadlo dělali v Praze, Brně, Ostravě, Hradci Králové a v zahraničí. Málo toho na divadle nezkusili a přitom i dnes, kdy režírují ve velkých operních domech, nerezignují na studiové scény a laboratorní podmínky.
Jak přesně vypadá cesta tvůrce z někdejší katedry loutkářství na prkna Národního divadla? V jaké kondici je dnes Katedra a její studenti? Co dále dělat v opeře? A jinde? Proč dělat divadlo a jaké? Moderoval Petr Gojda.
Také na to jsme se ptali hudebněji vzdělanějšího z dvojice tvůrců. Lukáš Trpišovský, jak připomněl novinářům na tiskové konferenci před uvedením Mozartova Dona Giovanniho, studoval před divadlem Hudební vědu na FFUK a jako někdejší člen Kühnova dětského sboru má klasický repertoár pod kůží.
V Telefonotéce jsme hráli hudbu z inscenací SKUTRů.
Nejposlouchanější
-
Jack London: Tulák po hvězdách. Román o utrpení a svobodě bezmocného jedince odsouzeného na doživotí
-
Ivana Gibová: Babička©. Rafinovaná cesta do hlubin dětství
-
Jon Fosse: Syn. Čtyři zlomení lidé a křehký příběh o neúspěšných „pokusech o život“
-
Gilbert Keith Chesterton: Boží trest. Otec Brown pátrá, kdo prorazil záletníkovi lebku kladivem
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
