Lucia Piussi: Netěší mě, že naše písnička o svobodě je stále tolik aktuální

7. únor 2018
02767584.jpeg

Malý, zamindrákovaný člověk, který nemůže svobodu snést, jakoby si sedl na trůn a stal se symbolickým, říká zpěvačka a textařka bratislavské kapely Živé kvety Lucia Piussi.

Píseň Sloboda, kterou napsala před deseti lety, získává v poslední době další rozměr, což je patrné i z reakcí českého publika. „Lidé to cítí velmi akutně. Mělo by mě těšit, že je text stále aktuálnější, ale je to spíš děsivé.“

Po roce 89 jsme se ke svobodě chovali jako naivní děti, protože nám v podstatě spadla do klína. Dnes už si uvědomujeme, jak je křehká a nesamozřejmá. Je potřeba stále otevírat oči lidem i sobě. Snažím se o to svými písničkami.

„Když jsou politici jako štvavé vysílače, začnou se lidé chovat jako vrány, co krákají a nenávistně křičí. Celý tento konspirační svět a nafouknutá fóbie z emigrantů jsou nebezpečné hlavně pro nás samé, dostanou nás do klece, ze které nebude cesta ven. Měli bychom najít odvahu být lidští a zbavit se strachu.“

Mechanismy občanské společnosti Čechách podle Lucie Piussi fungují dobře a jsou silnější než na Slovensku, ale v současnosti vnímá jakýsi útlum. A zkušenost ze Slovenska devadesátých let?

Je třeba si uvědomit, že po politicích, kteří se najednou stanou nepřemožitelným božstvem, za pár let ani pes neštěkne. Jejich moc tvoří sluhové, kteří ji vycítí a přilezou. Ale je to fantom. Kdyby Tereza Nvotová nenatočila film Mečiar, už by o tomto kdysi všemocném muži Slovenska nikdo nevěděl.

Lucia Piussi má dva syny, menší je adoptovaný.

Oba mám stejně ráda. Vyvážíme od nás romské děti do zahraničí k adopci jako dřevo. Na tom malém radostném človíčkovi ale jasně vidím, že něco jako rasa neexistuje. Lásku, kterou mu dáváme, bude mít jako zbraň hromadného ničení proti nenávisti.

Spustit audio
  • Kultura
  • Publicistika
  • Hosté Vltavy