Letopisec své duše, nic víc: Varlam Šalamov

Ruský básník a prozaik Varlam Tichonovič Šalamov (1907 Vologda – 1982 Moskva) je typickým „autorem jediné knihy“: jeho Kolymské povídky sice stojí ve stínu proslulejšího Solženicynova Souostroví Gulag, ale spolu s knihou Jiný svět Gustawa Herlinga-Grudzinského patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo napsáno o sovětských koncentračních táborech.

Šalamov studoval práva na Moskevské univerzitě, studia přerušil v letech 1926–1929, kdy byl odsouzen ke třem letům pracovního tábora. Od roku 1937 strávil celkem 17 let v gulagu (Kolyma). Po rehabilitaci začal znovu psát básně, které od roku 1957 vycházely časopisecky, roku 1961 vyšly jeho verše poprvé knižně.

Kromě veršů psal Šalamov kratší povídkové črty o zážitcích z tábora, které kolovaly nejprve v samizdatu, poprvé vyšly v časopise Novyj žurnal v New Yorku, knižně pak 1978 v Londýně. Působivost jeho podání života v táborech spočívá v detailním popisu jednotlivých případů a v dovedném stupňování účinku. Lidské příběhy se prolínají s drobnými událostmi, které však mívají v podmínkách tábora leckdy drtivý dopad.

Šalamovovy povídky jsou stroze realistickým, autobiografickým líčením vždy jednoho konkrétního zážitku. Jejich účinnost spočívá v hrůze, kterou vyvolává popisovaná nelidskost. K nelidskosti táborového systému a ostrahy se přidávají extrémní klimatické podmínky a podvýživa.