Lesk a bída Čekání

Grotesknost vyprávění spočívá především v různorodé směsici starousedlíků i přistěhovalců, neboť po válce sem "přitáhli chudáci a dobrodruzi, lenoši i dříči, hamouni i lehkomyslníci, Slováci, Rusíni, Maďaři, Jihočeši, Moravané, Slezané, Rumuni, Pražáci i Romové a předstírali alespoň, že drží pohromadě." Nad opuštěnými staveními, kam se nastěhovali, visí stín pohnutého osudu dřívějšího německého obyvatelstva a radost z nových domovů nedokáže přebít divnou tíseň. Zdejší germánství je v podvědomí přistěhovalců převážně spojováno s fašismem, ale s polistopadovým otevřením hranic si musí přiznat, že Němci zde mají také své kořeny.

Nesourodé dvojice jako je český učitel a jeho láska a bývalá žačka Cikánečka, Anička (dcera předsedy MNV) a Herbert (jediný potomek původních wartenských Němců) nebo mladý pohraničník a Maďarka Zuzi se snaží dokázat, že láska či sympatie dokáží společenské i národnostní rozdíly překonat. Toto úsilí většinou ztroskotá na "zabedněnosti" a zaslepenosti ostatních místních postaviček. Jejich osudy vyvolávají na čtenářově tváři lehký úsměv a v jeho duši zase lehký stín smutku.

Autor se svým typickým tragikomickým humorem vykreslil nejenom národnostní rozdíly, ale i to, jak se obyvatelé šumavských osad vyrovnávají s vývojem doby a společenskými změnami. Původní dějiny, historie a tradice, které autor v prvních kapitolách představuje stručnou citací z análů městečka a výčtem místních pověstí, se na konci zcela vytrácí z podvědomí současných obyvatel. Jakékoliv hrdost na Šumavu či příslušnost lidí k místu, kde žijí, se vytrácí. I kdyby ve skutečnosti městečko Čekání neexistovalo, jeho bolestný zápas o existenci je typický pro mnoho jiných podobných příhraničních vesniček a obcí, které autor zná z vlastní zkušenosti.

Zdeněk Šmíd: Lesk a bída Čekání, Praha, Olympia 2008, 2 rozš. vyd., 229 s.