Leoš Janáček: Piano Works

(…) Janáčka Bartoš opravdu nehraje všedním způsobem. U cyklu Po zarostlém chodníčku zdůrazňuje spíš pomalejší tempa, do nichž nechá jen vzácně proniknout drama, ale pak hodně kontrastně. Že k jeho hře patří mimořádná pozornost úhozu, kvalitě tónu, dynamice, zvukovým vrstvám, že k ní patří promyšlenost a přemýšlivost, sebereflexe, že je to hraní často introvertní, ale občas naopak pěkně odvážné, to už víme i z jeho Beethovena. Že se však Jan Bartoš chce popasovat i se samorostlým Janáčkem, je potěšující. Jednak nám dává najevo, že nehodlá být zaškatulkován v rámci nějakého klišé kamsi, kam Janáček nemůže, jednak nám zcela osobitým způsobem odkrývá Janáčka zase trochu jinak než ostatní, zamyšlenějšího a přesto výbušného, i v nárazech vášní však kultivovaného. Jan Bartoš působí umírněně a podobně hraje, ale ne výhradně. Má jasný interpretační názor i na Janáčka. A zcela určitě ne proto, nebo ne pouze proto, že pochází z Ostravy, tedy z Janáčkova rodného kraje, ale díky tomu, že má obrovské zázemí v pianistické technice ale ještě větší v mimořádné rovnováze emocí a intelektu. (...)

Nahrávka vyšla u vydavatelství Supraphon.