Lenka Bobková: Janovi Lucemburskému je třeba vrátit jeho místo v českých dějinách

Jsou přídomky, které Jan Lucemburský v českém prostředí dostal – „král cizinec, „král diplomat“ – a jeho obraz dobrodruha, který české země pouze drancoval, založeny na skutečnosti, anebo jsou to pouhé mýty? Lenka Bobková upřesňuje ve své knize i odpověď na tyto otázky. Podává co možná nejširší a nejucelenější současný pohled na postavu a působení tohoto Lucemburka v českých, lucemburských a evropských dějinách.

„Měla jsem jistou ctižádost vložit do té knihy i Jana jako muže své doby a svého postavení. V lidském obrazu Jana mě zajímaly momenty, které se vždycky zdůrazňují: že prý se nehezky choval ke své manželce Elišce Přemyslovně, ačkoliv jedině díky ní získal českou korunu – nebylo to tak úplně. Neměl prý rád svého nejstaršího syna Karla, nepřál mu – a ono to tak úplně nebylo. To byl můj cíl, se kterým jsem se prala velmi dlouho,“ poznamenává profesorka Bobková, která působí v Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a dlouhodobě se zabývá Lucemburky v českých dějinách.

Negativní obraz Jana Lucemburského začal vytvářet soudobý kronikář Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice.

Jeho literární schopnosti byly tak přesvědčivé, že jeho obraz Jana Lucemburského byl dlouho přijímán jako daný. Dlouho se nikdo nezabýval tím, aby četl mezi řádky, aby se ptal, proč tam to či ono není, proč ten, a ne onen pohled.

Petr Žitavský zprvu Jana obdivuje, nazývá ho mužem, který je více podobný andělu než člověku. Jeho podání Lucemburka se však mění po zhroucení politiky silné ruky, kterou vůči české šlechtě prosazovala Eliška. „Tam začíná vznikat ten jiný obraz, že král se baví se šlechtou, že hraje v kostky, neplní povinnosti, hněvá se při hře, trpí sprostá slova, že jeho slovo neplatí víc než vosk na pečeti,“ parafrázuje zbraslavského kronikáře Lenka Bobková. Tento negativní obraz Jana proti kladnému obrazu Karla IV. pak vyhrotilo 19. století, kdy se budovalo pojetí národních dějin, a dosud se s ním vyrovnáváme.

Jiří Fajt: Ještě nedávno byl Karel IV. nekriticky chápán v našem prostředí jako Otec vlasti, u sousedů jako otčím říše a vychytralý politik

• Upravit
• Smazat

Na začátku roku zvedlo vlnu mediálního zájmu opětovné rozhodnutí Miloše Zemana nejmenovat historika umění Jiřího Fajta profesorem. O tom, zda prezident nepřiměřeně nezasahuje do univerzitní samosprávy a nepřekračuje tím své pravomoci, rozhodne soud. Zajímavou škálu Hradem vyznamenaných i zatracovaných za čas zhodnotí historici. Vizitka se alespoň ve zkratce ohlíží za odbornou činností nejmenovaného profesora.

„Jan byl galantní a okouzlující,“ říká historička o králově osobnosti. „Od roku 1340 byl slepý na obě oči. Jak se to promítlo do jeho způsobů a chování, to nevíme. Jisté je, že svých aktivit – ani diplomatických, dokonce ani vojenských – se nevzdal. Ještě roku 1345 podnikl výpravu proti pohanské Litvě. Vyplývá z toho, že mu byl stále po boku nějaký průvodce. Kdo to byl, kolik jich bylo? Vůbec netušíme. Ti, kteří ho doprovázeli v bitvě u Kresčaku, jsou v mých očích stejní hrdinové jako Jan. Na rozdíl od něj to nebezpečí viděli,“ říká Lenka Bobková, jejíž knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad.