Lee Konitz: Když jsem poprvé slyšel, že druzí hrají jako já, chtěl jsem změnit vlastní styl

40. a 50. roky mu vytýčily pole působnosti a svůj saxofonový charakter si nakonec uchoval navzdory devalvujícímu zástupu napodobovatelů. Do dalších hudebních revolucí a proměn estetického makrokosmu zběsilého 20. století už sice zásadně nepromluvil, místo toho ale ukazoval, že není potřeba měnit hřiště, aby hra zůstala zajímavá a inovativní. Na rozdíl od plýtvání velkých hudebních revolucionářů může být Konitzův úsporný přístup k vnějším podnětům pro dnešní vyčerpanou dobu překvapivě osvobozující.