Léda (recenze)

V dramaturgii Činoherního klubu jsou podivně pokroucené vztahy mezi muži a ženami, manželské trojúhelníky či mnohoúhelníky jedním ze základních stavebních kamenů. Zdá se, jako by si tvůrčí tým Činoherního klubu liboval v mnohdy až nechutných situacích, v nichž jsou postavy viděny jako bytosti trapné, nevědomky ponižující a zesměšňující samy sebe, fatálně závislé na svých vášních a pudech, manipulované a manipulující. Tak to bylo např. u Hamptonových Nebezpečných vztahů či Boha masakru Yasminy Rezy. Tak je to i u Krležovy hry Léda, která vznikla na počátku 30.let. Jestliže režisér Ladislav Smoček tvrdí, že hra nezestárla, má pravdu jen částečnou. Jde tu především o ženský živel, který na počátku 21.století diktuje poněkud jiné vidění.

Na počátku hry projekce na plátně zachycuje Lédu v objetí s labutí(respektive labuťákem, respektive Diem, respektive vychytralým dobyvačným mužem), která kameramanským trikem v jednu chvíli vzhlédne s koketním pohledem směrem k divákům a šibalsky se zachichotá. Nicméně, tato sekvence je vzápětí zrušena odstraněním plátna a nahrazena skutečnou akcí, ve které až do konce hry už nespatříme ženu vědoucí a tolerující, ale jako husičku, nejen za každých okolností ochotnou odpouštět, ale bez okolků skočit do postele jakémukoli muži, který jen naznačí zájem. Žena je tu tedy pojímána jako materiál k souloži (pravda, je třeba dodat povinnou dávku sladkých a chápavých řečiček) a posléze zhodnocena jako trofej, další zářez do pažby mužského ega.

Petr Nárožný by se před lety jistě nenadál toho, že se na stará kolena stane svůdníkem, a to nejen na jevišti, ale např. i v seriálech. Jeho Olivier s lehkostí kosící do lože nemanželského ženy bez rozdílu věku - od notorické naivky Melity (Nela Boudová), přes smutnou intelektuálku Kláru Dany Černé až po dlouhonohou mladičkou Lédu. Milostné blábolení, přednášené hlasem vypravěče Macha a Šebestové, je sice pro diváky na balkoně na pomezí slyšitelnosti, nicméně osvědčené grify fungují a publikum se baví. Podobně neuvěřitelná je i atraktivita osudového muže - módního malíře Aurela Ondřeje Vetchého, který lapá nové a nové inspirace pro své umění u stále nových žen, aby je pak v opilecké scéně znectil jako sbírku kreatur, které jen člověku komplikují život. Tzv. živočichopis lidských vztahů je tak omezen na pouhý chtíč (nazývaný vznešeně touhou), a rezignuje na jakékoli jiné psychologické zdůvodnění jednání všech protagonistů Z výše uvedeného tedy vyplývá, že se tato hříčka setkává u diváků s rozporuplným přijetím. Mnozí zvolený přístup jistě ocení, jiní naopak přijmou inscenaci s rozpaky. Není patrně třeba dodávat, že já jako divák patřím k té druhé skupině.