Kurz negativního myšlení - recenze Jany Soprové

My, kteří máme štěstí, že jsme zdraví, si mnohdy neuvědomujeme, jak snadno se ve vteřině může změnit život každého z nás. Definitivně. Právě v takové situaci se ocitli hrdinové hry. Většina z nich měla před sebou perspektivní budoucnost. A najednou ta budoucnost není, jsou jen iluze (a za čas už ani ty ne), a protivná, rozčilující ohleduplnost zdravých. Geirr si sice díky vysoké pojistce pořídil krásný dům, ale stejně většinu času tráví zavřený ve svém pokoji s flaškou, hulením, muzikou Johnnyho Cashe a filmy, plnými masakrů. Je naštvaný na svět, na svou báječnou partnerku, ale hlavně sám na sebe. Když mu Ingvild jako poslední záchranu pozve do domu skupinu vozíčkářů, kteří se pod vedením agilní psychoterapeutky Tori usilovně snaží zachovat si poslední zbytky optimismu, je to pro něj jen další důvod k naštvání. Jak se ukáže, ta stavba vybudovaná z rituálů radostných slov je natolik křehká, že k jejímu zbourání opravdu stačí málo. Geirrova aplikace kurzu negativního myšlení se stane katalyzátorem. Hořkost, kterou každý z přítomných (a to jak handicapovaných tak zdravých) v sobě má, musí ven. Byť to třeba znamená likvidaci krásného příbytku, či kocovinu.

M.Dlouhý |foto: Martin Špelda

Scéna Petra Masopusta je průřezem patrového domu se schodištěm po straně, a otevřeným výtahem či spíše plošinou pro vozík (etuda s dálkovým ovládáním vnáší do chmurného tématu lehce absurdní humor). Většina děje se odehrává v hale domu, dosti prostorném na to, aby se tu mohly pohybovat vozíky. Intimní prostor pro soukromé hovory je vytvořen v přilehlé kuchyni. Scéna vybíhá do hlediště, a právě na konci mola v bezprostřední blízkosti diváků se odehraje jeden z nejpůsobivějších momentů příběhu, kdy se zoufalá Marte pokouší ukončit život.Herci na vozíčcích (odborným poradcem jim byl Jan Potměšil) se pohybují v prostoru chvílemi realisticky, chvílemi spíše v symbolické rovině. Likvidace interiéru ovšem probíhá zcela autenticky.

Scéna |foto: Martin Špelda

Protagonista Geirr Michala Dlouhého vypadá na počátku jako prskající křeček uvězněný v kole. Křečovitost tělesná vstupuje i do slovního projevu, vyplivuje slova jako jedovaté sliny a nešetří nadávkami. Je to nemohoucnost člověka, zvyklého hrát ve společnosti prim. Ta se mění v krutost a svérázný černý humor - ať už v proslovu k postiženým kolegům, tak i ve hře na ruskou ruletu. O to kontrastněji pak vystupují okamžiky, v nichž se ukáže jeho skrývaná citlivost, schopnost pochopit a jakýmsi zvráceným způsobem své kolegy povzbudit. Eva Leimbergerová jako paraplegička Marte vizuálně i pocitově velmi autenticky vystihla citové proměny člověka, který má k dispozici jen hlas a naprosté minimum pohybů. Počáteční usilovná touha být pozitivní se proměňuje v záchvat beznaděje, ve kterém najde odvahu podívat se pravdě do očí a citově se odpoutat od partnera. Zajímavou studii zachmuřeného Asbjorna, po mrtvici upoutaného na vozík a žijícího ve světě svých sexuálních fantazií, ukázal Miroslav Hruška. Pozoruhodná je i Lillemor Jaroslavy Pokorné, jejíž předstírání tělesného handicapu je pouze zástěrkou pro depresivní stavy. Jak se ovšem ukáže, k pozitivnímu myšlení se musí nutit i zdraví. Pro Garda (Kamil Halbich), ale i Ingvild (Kristýna Frejová) je soužití s handicapovanými malým peklem Zatímco ale Ingvild v sobě najde sílu a dostatek lásky, aby mohla s Geirrem i nadále žít, Gard využije situace k tomu, aby se své „koule na noze" zbavil. I když z lidského hlediska fandíme Marte, jeho jednání má určité ospravedlnění. Inscenace Kurz negativního myšlení je cenná tím, že - narozdíl od mnohých současných děl - vypráví o skutečných problémech, byť ve stylizované a lehce groteskní formě. Je nenásilným apelem na obě strany - k větší vzájemné empatii či aspoň snaze o porozumění. Ve vztazích není nejdůležitější soucit, ale zcela normální ohleduplnost a nepředstírané přátelství. V přenesené rovině je to můžeme brát jako paralely ve vztahu k jinakosti, ať už je jakákoli.

K.Frejová a M.Dlouhý |foto: Martin Špelda