Krysař Dykův a Kašparův

Dykova próza z roku 1915 není dramatická ve smyslu velkých konfliktů a vášní. Veškeré dění se soustřeďuje k závěrečné pointě; v centrální pasáži se představuje několik hlavních postav, kolem nichž se rozehrávají básnivé a spíše lyrické než dramatické obrazy. Žánr ještě ozvláštňují pohádkové motivy o vysněné Sedmihradské zemi, jakési mýtické představě ráje.

Divadlo v Celetné|foto: www.divadlovceletne.cz

Jádrem je tedy střetávání archetypů a jejich osudová proměna. Krysař je věčný poutník bez jména, bez rodiny a bez domova. Má tajemnou moc, je to Faustův blíženec. Kudy projde, vyvolává respekt a zároveň strach. Je z rodiny nedotknutelných, společenské tabu. Agnes je křehká, poetická dívka s duší dítěte a tělem ženy. Ona je zase blížencem Markétky; poruší nepsané společenské zákony a mocnou a tajemnou silou je přitahována ke Krysaři. Je však zadaná. Její vyvolený Kristián je zase typ naprosto přízemní, nezajímavé nicky, kterou po setkání s démonickým Krysařem Agnes bez váhání opouští.

Podání Kašparů se snaží držet Dykovy předlohy především dějově. Pohádkový nádech je zprostředkován malovaným prospektem, na němž je ztvárněno jakési obludárium. Zbytek výpravy je ale takřka současnou směsí: od laclových kalhot, sexy barové toalety až po téměř civilní letní šatky Agnes. Současné motivy se objevují i v herectví jako například v Kristiánově pantomimě a Krysařově pohybové kreaci ve stylu M. Jacksona. Tyto momenty jsou sice zábavné i řemeslně zvládnuté, ale v kontextu celku přispívají jen k další roztříštěnosti divadelní interpretace. Hlavní postavy se totiž k archetypům předlohy moc nepřiblížily. Krysař (Martin Hoffmann) není charismatickým tajuplným cizincem a jeho protějšek Kristián (Marek Němec) zase není mužskou nulou, která se dá lehce opustit.

Lyrické momenty objevující se už v literární předloze, kde působí básnicky, zatěžují jevištní tvar zpomalováním děje. Na scéně se pak musí nutně ocitnout vysvětlující nadbytečné monology. Výraznější odchylkou od předlohy, a to tentokrát ku prospěchu věci, je vynechání závěrečné melodramatické scény, kdy Sepp Jörgen najde zapomenuté plačící nemluvně a odchází s ním v náručí shánět mléko. Takový patos by dnes vypadal na jevišti jistě směšně, avšak upravené řešení, kdy i rybář Jörgen odchází za Krysařem do rajské země, zase ruší hlavní pointu. Sepp Jörgen je totiž ducha pomalého, všechno vnímá až druhý den, a proto se ho nedotkne hromadné šílenství hammelnských. Zde ovšem podlehne kouzelné flétně i on, byť o den později.

Na první pohled se inscenace tváří jako vykročení ve stopách Dykových po soudobé cestě. Působivé momenty jsou ale převálcovány roztříštěností v pojetí herectví, výpravy i fabule, jež vypovídá o jisté interpretační nevyjasněnosti.