Krisztina Tóthová: Černý sněhulák

Dora Kaprálová
Dora Kaprálová

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Příběh současné maďarské básnířky a prozaičky ze sbírky Čárový kód s komentářem Dory Kaprálové, v Berlíně žijící spisovatelky a novinářky. Na Vltavě tak pokračuje volný autorský cyklus, ve kterém poznáváme vkus našich spisovatelů. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Dora Kaprálová uvádí... Tóthová: Černý sněhulák

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Jsou povídky, které plynou jako řeka. Jako Dunaj, když dlouho nezaprší a vůbec nefouká. Srpnový Dunaj. Zdánlivě líný, pomalý a lyrický tok vzpomínek na dětství prožité v gulášovém socialismu. Takto na mě působila při prvním poslechu povídka mé oblíbené maďarské básnířky a spisovatelky Kristiny Tóth. A když říkám oblíbené, není to přesné. Nejoblíbenější. Její povídkový soubor Čárový kód vyšel v nakladatelství FRA před více než deseti lety a já se k těm povídkám, které jsou propojeny neviditelnou pavoučí sítí prostoru a času, neustále vracím.

Povídka Černý sněhulák, kterou dnes uslyšíte, ani nepatří k mým nejsilnějším kouskům. A přesto je to text, který se opakovaným poslechem otevírá jako tmavá jáma, aby ze chřtánu černoty vylovila živou paměť.

Tóthová je básnířkou a svou lyričnost přelévá do vyprávění, které fragmentárně drobí strašidelné anekdoty z perspektivy malé dívky. Hororové scény plné něhy (chlapec s useknutou hlavou, sebevrah v hájku, holčička vypadlá z okna...).

Mýtizace absurdně nesakrálního prostoru socialistického sídliště. Nové sídlištní legendy. Nikdy jsem nebyla sídlištní dítě, znám ale důvěrně strach z panelákových výtahů, ve kterých jsem si vždy četla důvěrné vzkazy na zdi. Nejčastěji, že je někdo kretén a někdo jiný někoho miluje. Kristina Tóth nám v povídce Černý sněhulák taky takové vzkazy píše. Rytmicky nedbale vrší skoro kolážovité filmové obrazy a hle – vše se nakonec spojí, jako ten divoký Dunaj, ve vrcholné závěrečné pointě, kterou prozradím.

Vydržte prosím poslouchat až do konce. Vyplatí se to. Poslední odstavec je poezií par excelence, a přitom je to jen přesný popis středoevropské historie jedovatého socialismu osmdesátých let. Jak by této povídce rozuměli Švýcaři, ptám se poťouchle a myslím na sítě, do nichž jsme teritoriálně a kulturně lapení už v dětství, ať si stokrát říkáme, že ne.

Milí posluchači. Děkuji, že jste se mnou tento týden ochutnávali povídkové menu. Bylo mi potěšením.

Účinkuje: Apolena Veldová

Překlad: Jiří Zeman
Připravil: Jiří Vondráček
Režie: Vlado Rusko

Natočeno v roce 2011.

Spustit audio
autoři: Tvůrčí skupina Drama a literatura, Dora Kaprálová