Kremličkova líbezná avantgardnost
Výstavy jednotlivých protagonistů či celých uměleckých skupin naší meziválečné výtvarné avantgardy se v našich galeriích objevují nejen od roku 1989; díky předchozímu kulturněpolitickému "uvolňování" byly akceptovány již o rok či o dva dříve. Za necelé dvacetiletí se jistě proměnil uměleckohistorický, potažmo kurátorský přístup k jednotlivým údobím i tvůrcům, objevily se nové názory na předpoklady a souvislosti tehdejšího umění, na smysl použitých výrazových prostředků. Ani v těchto změněných společenských podmínkách však kupodivu duch doby nepřál výstavním návratům malíře Rudolfa Kremličky (1886 - 1932), jakkoli byl již za svého života chápán jako jeden ze zakladatelů a vůdčích duchů moderního českého malířství. Připomeňme jen, že poslední souborná výstava jeho díla se odehrála v Praze v roce 1958.
Mladý Kremlička se vzpěčoval uměleckému duchu své generace; v počátcích tvorby nereaguje na dobové tendování ke kubismu a fauvismu, vrací se daleko nazpět k Manetovi a přitom objevuje "radost smyslů" v podání zjednodušených forem reality (ať už v tělesnosti aktů, kompoziční propracovanosti krajin či v dostředivé syntéze tvarových a barevných prvků zátiší). Charakterizuje jej též zvýšená míra citlivostí k sociálnímu osudu člověka; zvláště jeho pozdější neoklasicistní ženy jsou jak výrazem malířského procítění tělesné smyslnosti, tak i výrazem dynamičnosti a patosu fyzické práce. Předpokladem budoucího Kremličkova originálního výrazu byl kupodivu vliv hned dvou, a to ještě dosti protikladných, osobností: malířova pedagoga Hanuše Schweigera, figurálního naturalisty se sklonem ke grotesknosti, a přítele Antonína Slavíčka, vůdčí osobnosti moderní české krajinomalby. Schweiger mu vštípil dokonalou znalost staromistrovské techniky i snahu po přesné charakterizaci figurálního typu. Slavíčkova role v Kremličkově vývoji se zdá být prostší. Objevil mu "svou" vesnici Kameničky, ovšem hned s dvojím inspiračním východiskem; zdejší krajinou i místními lidovými vesnickými typy. Později, po návštěvách Paříže, se obdobně staly Kremličkovými poněkud různorodými inspiračními vzory Matisse a Corot.
Pro čas autorova tvůrčího vzepjetí se příznačným, ba iniciačním dílem stal obraz Nana z roku 1918. Toto první zpaměti malované plátno lze chápat jako náhlé nabytí autorské jistoty: v modelaci, organizaci a samostatnosti formy. Sám Kremlička ve svých pozdějších teoretizujících textech vzpomíná, že k onomu impulzu došlo - jak tomu ostatně v časech avantgardy nejsnáze bývalo - prostřednictvím náhody. Modelka, se kterou se předtím nepohodl, do jeho ateliéru vůbec nepřišla, a malíř tak mohl učinit prvý krok do nehmotného světa svých představ.
Vývoj jej později vedl dvojím směrem, jednak k intimním, kompozičně soustředěným tématům, charakterizovaným stálým kresebným studiem aktu, a zároveň ke kompozicím malířsky monumentálním, usilujícím o náročnou obrazovou skladbu.
Vynikajícím kreslířem Kremlička zůstal po celý život, byť ve stylových proměnách; od světelné neoimpresionistické modelace k neoklasicistické čisté lince. Jeho nalezený výraz tak mohl později plně vyznít v podobě živelně až smyslově pojatých portrétů (jež ostatně představovaly koncem dvacátých let hlavní zdroj jeho obživy). Adjektivum smyslové nahraďme smyslným a pochopíme, proč začal být Kremlička kritizován puritánskými mluvčími avantgardy pro částečné podlehnutí měšťáckému vkusu.
Ze zpětného pohledu můžeme (ale nemusíme) nazývat jeho poslední malířské období vrcholem. Nejen jím je ale předčasně zemřelý tvůrce řazen k nejosobitějším českým moderním malířům, k těm, kteří české avantgardě přisoudili výjimečně "líbeznou" tvář...
Výstavu, pořádanou Galerií hlavního města Prahy v autorské koncepci Karla Srpa, lze v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí navštívit do 21. ledna.
