Kouzelník (recenze)
kol: KouzelníkRežie: T. SvobodaHrají: R. Štabrňák a B. PolákováStudio Rubín, PrahaPremiéra 19.4. 2010Recenze Jana Soprová/text uvnitř/Doporučujeme: Poslechněte si příspěvek Zázraky a kouzla v Rubínu.
Projekt Kouzelník sice na první pohled do celkového konceptu Studia Rubín zapadá svým lehce experimentálním zaměřením, i způsobem humoru, nicméně od předcházejících opusů se přece jen liší. Nejde tu jen o lehce nahozený příběh, ale nepominutelnou součástí představení jsou skutečná kouzla, jejich autenticitu mohou diváci sedící v bezprostřední blízkosti scény pečlivě studovat, a dokonce se kouzel i sami účastnit. Lákavost projektu ovšem spočívá především v konfrontaci kouzel čili triků s obyčejným životem, a také úvahami o víře a její ztrátě. Právě v tomto ohledu se zábavná show stává něčím víc, dotýká důležitých momentů lidského života, jeho existenciální roviny, pocitů zmaru, které provázejí každého z nás, ať už v jakékoli profesi.
Před nedávnem mi jeden mladý kouzelník řekl, že začal studovat herectví proto, aby se stal lepším kouzelníkem, tedy jinými slovy, aby byl autentický nejen v scénické image, ale také jako člověk. Herec Roman Štabrňák tyto dvě linie ovládá suverénně. Nedělá mu problémy přecházet z jedné roviny do druhé, dá nám pocítit úžas nad profesionálními triky a vzápětí udivuje citlivou psychologickou drobnokresbou člověka-kouzelníka se všemi stresy, city, tiky a každodenními rituály. Má smysl pro pointování gagů a střídání nálad, dokáže udržet napětí. Dobrou partnerkou je mu Bára Poláková, která se v lehké stylizaci proměňuje z hysterické, mile pitomoučké manželky a kouzelnické asistentky ve všechny další postavy, které kouzelníka obklopují - od babičky, která pro svou nesnesitelnost musela být proměněna v žábu, přes Štěpánku Haničincovou (či spíše krutě parodovanou podobu socialistické moderátorky dětských pořadů), nadrženou učitelku až po faráře transvestitu.
I když je jasné, že hlavní díl odpovědnosti spočívá na dvojici herců, jejich osobním nasazení, schopnosti recesistické hravosti a bleskových proměn, tvůrčí podíl Petra Kolečka, Luďka Horkého a režiséra Tomáše Svobody je zřetelný. Hra se slovy, stavba situací, způsob nahlížení skutečnosti, prorůstání současnosti s retrozáběry, svérázná poetika, kde se prolíná „vznešenost" prezentovaná divákům show a „pokleslost" zákulisního vztahu manželského páru, jejichž vzájemné „lichotky" a oslovení jsou pro některé diváky až na hranici únosnosti, to jsou prvky, které se v inscenacích tohoto týmu v různých obměnách objevují pravidelně. Nicméně, největší lákavost této inscenace je právě v její dvojlomnosti, působící na racio i psýchu diváků. Na jedné straně kouzla, která probouzejí i v dospělých dětskou dychtivost, či prostá radost nad pozorováním vykouzlených hrdliček, ukázněně sledujících celý děj na bidýlku, na druhé straně banalita, ošuntělost a trapnost životů těch, kteří tyto zázraky vytvářejí. To, co je ovšem ze všeho nejdůležitější, je zvláštní energie, která naplňuje celý sálek Rubínu.. Přemýšlím často o tom, zda by se takového pocitu sounáležitosti dalo dosáhnout i na velké scéně.
Nejposlouchanější
-
Daniela Fischerová: Nevděčné děti. Už vás někdy dostihla vlastní minulost?
-
Jaroslav Havlíček: Děvka páně. Pro diktátora jsou všichni kolem jenom nástroje k ukojení chtíče
-
Alexandre Dumas ml.: Dáma s kaméliemi. Příběh o tragické lásce pařížské kurtizány
-
Molière: Lakomec. Ivan Trojan v titulní roli slavné komedie, v níž jde o peníze až v první řadě