Konference s Jaroslavem Haškem na Lipnici
"Přál bych si, aby naše konference či sympózium, nevím jak to nazvat, aby dospěla nevím k čemu. - Ale to nevadí, nedejme se, přátelé..." zahájil Richard Hašek třídenní rokování nad dílem svého dědečka.
Útočištěm se stala zrekonstruovaná hospoda U České koruny v Lipnici nad Sázavou, kde Hašek propil poslední roky svého života a kde napsal podstatnou část svých nedokončených Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. A proč že se konference "Jaroslav Hašek a Švejk - humor tisíciletí" sešla právě letos? Na rok s trojkou na konci budou pro všechny časy připadat hned dvě výročí: 30. dubna 1883 se Jaroslav Hašek narodil a 3. ledna 1923 ve věku nedožitých 40 let zemřel.
Ve výčepu zasedlo několik desítek překladatelů a bohemistů ze zahraničí (z USA, Německa, Polska, Maďarska, Ruska, Finska, Mongolska, domácí haškologové byli zastoupeni Milanem Jankovičem a Společností Jaroslava Haška, tedy dr. Radkem Pytlíkem a Richardem Haškem), byli tu krajané věnující se Haškově tvorbě, politici a duchovní.
Kdo očekával, že průběh akce prostoupí bohémský nespoutaný duch Jaroslava Haška, že přítomní bohemisté a literární vědci odhodí navyklé seriózní šaty a perzifláží se pokusí evokovat život spisovatele, musel být zklamán. Jednotlivé příspěvky se nesly převážně v akademickém duchu, a to formou i obsahem.
Objevily se ovšem i zdvižené zaťaté pěsti, rozvinutý transparent na toaletním papíru a skandování "Za rehabilitaci Haška, Švejka a za živočišnost!" dvou českých krajanů, v Německu žijícího Pavla Gana a Zennyho Sadlona (neboli Zdeňka Sadloně) z USA, který v současnosti dokončuje nový překlad Švejka do angličtiny. Radikální bylo rovněž Sadloňovo diskusní vystoupení. Ve svém příspěvku řekl: "Polovina lidí Švejka miluje a polovina ho nenávidí. Říkají: ´Jo, Kafka, to je literatura, ale Hašek, to jsou sprosťárny!´... . Je tragické, že v Čechách se dnes inscenují divadelní hry (Švejka) na základě filmu z roku 1956 z dob jásavého komunistického nadšení. Je to absurdní, je to Švejkárna." Přesně v tomto okamžiku se v místnosti poprvé a naposled během konference samovolně s hlasitým úderem přibouchlo otevřené okno, což okamžitě připoutalo všeobecnou pozornost. Že by sám Jaroslav Hašek vystoupil se svým příspěvkem?
Druhým až nadpřirozeným okamžikem se stalo vystoupení stosedmiletého legionáře Aloise Vocáska, který přinesl vzpomínku na osobní setkání s Jaroslavem Haškem!
Mistrovým metodám se poněkud přiblížil Eugen Brikcius, který promluvil o mystifikaci verbální a žité a s energií performera ve své plamenné řeči zmátl tak dokonale auditorium, že toto, zaujatě naslouchající, muselo nakonec uznat, že ničeho nechápe.
A byl to Brikcius, kdo přiznal, že Hašek je nenapodobitelný a jeho ducha nelze dál rozvíjet a nezbývá, než mu holdovat.
K trvajícímu nevyřčenému problému, který mají s Haškem církve, se jménem Církve československé husitské vyslovil patriarcha Jan Schwarz. V lednu u hrobu spisovatele prohlásil, že Hašek nezesměšňoval boha, ale zastaralé lidské představy o bohu. Poděkoval za dobrý humor, který nabízejí Haškovy povídky i Osudy dobrého vojáka Švejka.
Nyní na konferenci šel Schwarz ve své úvaze ještě dál a zpochybnil i údajný Haškův ateismus.
Vzhledem k téměř všeobecnému nezájmu o lednové jubileum pomohla konference k výročí Haškova narození splácet dluhy, které ve vztahu k němu Češi mají. Hašek je pro nás je jakousi čítankovou autoritou, kterou přestáváme chápat jako živou součást naší literární přítomnosti. Že máme v Čechách jen jedinou sochu? To jistě lecos napovídá, ale sám o sobě snad nedostatek soch nevadí. Jiná věc ale je, kdo zná Švejka víc než jen z komunistického filmu? Kdo skutečně Švejka četl? A kdo ho dočetl? A jak to máme s povídkami? Bez karatelského tónu je třeba uznat, že je to bída. Ostatně i z příspěvků bylo zjevné, že Haškově památce se v zahraničí věnuje mnohem větší pozornost než u nás, což je pro někdejší Země koruny české bolestně typické.
Problém naznačil i předseda Senátu Petr Pithart, který připustil, že byly doby, kdy se Haškovy knihy bál. Považoval ji za příliš křivé zrcadlo, které deformuje českou povahu. Až později pochopil, že ani takové zrcadlo nemůže dobrým věcem uškodit a každému národu je ho zapotřebí.
Při pohledu do místnosti restaurace a penziónu U České koruny bylo zjevné, že průměrný věk tuzemských haškologů je za hranicí nároku na důchodové zabezpečení, takže vyvstává otázka, jak by mohla konference vypadat za dvacet let. Pokud není problém na straně organizátorů (proč nebyli pozváni například studenti bohemistiky?) nebo pokud si staří specialisté na Haška nedrží monopol - pak se se musíme ptát, kdy - jestli vůbec - dojde na generační výměnu.
Přestože projevů, které se neohlížely pouze do minulosti, ale zamýšlely se nad Haškovým odkazem ve vztahu k přítomnosti a především k budoucnosti, bylo jako šafránu, vnuk Jaroslava Haška, Richard Hašek, závěrečný den konstatoval: "Myslím, že konference splnila svůj cíl."
Ano. Dospěla - kdo ví k čemu? Určitě to lépe ukáže sborník z konference, kde bude vše písemně doloženo (datum jeho vydání ale zatím Richard Hašek neupřesnil). Jisté je jedno: setkání haškologů připomnělo Jaroslava Haška a jeho mezi extrémy oscilující život, tuto dráždivou osobnost české kultury, již nám nezbývá než oslavovat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
