Komiks, který líčí peklo v klubu Bataclan
Fred Dewild je pseudonym francouzského grafika, jednoho z těch, kdo přežili teroristický útok na pařížský klub Bataclan v listopadu 2015. S traumatem se vyrovnal po svém: svůj děsivý zážitek převyprávěl v komiksu, kde čtyři útočníci dostali podobu kostlivců - jezdců Apokalypsy.
Po obrovské úlevě, že z té hrůzy vyvázl živý a zdravý, následoval šok, strach a hlavně záplava otázek. Následné pocity, noční můry, provinilost přeživsího a zkušenosti s vyšetřováním a s reakcemi přátel a rodiny popsal v krátkých a výstižných textech doprovázených vlastními ilustracemi. Dewildův komiks nyní vychází v nakladatelství Argo v rámci edice „Argomiks“. Do češtiny ho z francouzského originálu přeložila Katarína Horňáčková, se kterou se setkala Markéta Kaňková.
Co konkrétně Fred Dewild v komiksu zachytil a jaký příběh prožil v pařížském klubu Bataclan?
Komiksová část zachycuje celý večer, jak nic netušíc šel s kamarády na pivo a na koncert. A pak se stalo, co se stalo. Byl přímým účastníkem útoku a jednou z obětí a přeživších. Popisuje, jak do klubu vtrhli policisté, jak ho vytáhli ven, co se v něm odehrávalo bezprostředně poté. A komiksová část končí posledním panelem, na kterém je Fred Dewilde, který odchází sám poté, co ho vyslechne policie, aby se setkal u Bastily se svými blízkými.
Zajímá mě samotný moment teroristického útoku, který tvoří tělo komiksu. Co konkrétně se odehrálo z jeho pohledu?
Líčí, jak to začalo, jak začala střelba. V prvním momentě si neuvědomoval, co se děje. Nejprve si myslel, že je to legrace. Všechno mu došlo, až když viděl, jak první mrtvá těla padají k zemi.
Co mu pomohlo přežít dvě hodiny krvelačného běsnění?
Bylo to více věcí. Popisuje je v textové části. Když se začalo střílet, tak se spousta lidí vrhla k nouzovým východům, vzájemně po sobě šlapali, nastala vlna paniky. On zakopl, upadl a dopadl vedle mladé ženy. Zůstal ležet na zemi v krvi cizího muže. Říkal, že ta dívka mohla být jeho dcerou, takže vlastně zastal roli otce. Chtěl jí pomoct. Nedokázal ji jen tak nechat být, byla poraněná, nemohla se hýbat. Další věc, která mu pomohla přežít, byl černý humor. Té mladé dívce dokonce vyprávěl vtipy. A tím, že tam s ní zůstal, tak ona pomáhala jemu a on pomáhal jí.
Mluvíme spolu o komiksu, což je zachycení příběhu prostřednictvím sledu obrazů. Jak Dewild přistoupil k zobrazení své zkušenosti z výtvarného hlediska?
On není výtvarník ve smyslu, že by kreslil komiksy. Je grafik, který je zaměřený na lékařskou ilustraci. Kreslení ho ale provází celý život. Komiks je černobílý, ani v jednu chvíli ho nenapadlo, že by mohl být barevný. Samotní teroristi jsou tam zobrazeni jako kostlivci.
Komplimenty umíme přijímat, říká autorka knihy „Ty jo, to seš dobrá!“
Dobře ty! Tak to vypadá krásně... Bylo to výborné!... I tak se dá vyjádřit spokojenost a složit pochvala. Jak si v češtině skládáme komplimenty a jakou roli hrají v každodenní mezilidské komunikaci - právě na to se v knize s názvem „Ty jo, to seš dobrá!“ zaměřila mladá česká lingvistka Klára Dvořáková.
Mluvíme o zkušenosti, která je plná násilí, brutality, krve. Jak Dewild přistupuje k zobrazování těchto témat?
Sám říká, že jemu připadá zobrazování násilí nesmyslné, že nikdy nepostihne násilí v celé šíři. Víceméně jen naznačuje. Jsou tam momenty, ze kterých až mrazí. Například leží a před něj dopadne úlomek kosti. Je třeba připomenout, že po střelbě se nechal jeden z teroristů vybouchnout, takže kousky jeho těla pokryly všechny, co tam byli.
Fred Dewild říká, že má odpor k explicitnímu zobrazování násilí, že je přívržencem spíše metaforického zobrazování. Mluvili jsme o tom, že prošel psychologickým šokem, který měl své důsledky ve dnech a měsících, které pak následovaly. Mluví o tom, že prožíval apatii, nechuť k čemukoli, měl deprese. Nebyl schopen normálně žít, myslet, organizovat si život. Kdy a kde se v něm vztala chuť se vykreslit ze své zkušenosti?
Kreslení ho provází celý život. Neopustilo ho ani když se z toho pak snažil dostat. Na návrh své psycholožky během terapie začal kreslit. V hlavě měl poslední obrázek, jak odchází, jak uzavírá tuto kapitolu života.
Kdy ho napadlo zobrazit teroristy jako kostlivce, jako jezdce Apokalypsy?
On celou dobu nevěděl, jak má zobrazit násilí. Až když slyšel písničku od německé kapely BAP Apokalyptičtí jezdci, tak ho napadlo použít kostlivce jako figuraci teroristů. Symbolicky to pro něj vyjadřovalo to, čím byli. Když sáhli na život jiných, tak už vlastně ztratili pouto se životem jako takovým. Odblokovalo ho to, a následně byl schopný začít kreslit.
Jakou funkci tvorba komiksu u Dewilda sehrála v procesu navracení se do normálního života?
Samotné kreslení mu prý pomohlo více než tři měsíce psychoterapie. Uvědomil si věci, které si předtím neuvědomoval.
Zmiňovali jsme, že komiks končí obrazem, ve kterém Dewild opouští klub, ve kterém se odehrál teroristický útok. Ve druhé polovině se pak věnuje hodinám a dnům, které po útoku následovaly. Jak je prožíval? Co se s ním dělo?
Když je vytáhli z Bataclanu, všechny je nechali chvíli izolované. Nevěděli, jestli se mezi nimi nějaký teorista neschovává. Nechali je na dvorku a postupně je volali k výslechu. Vládnul mezi nimi černý humor. Ze vzniklé situace si dělali legraci. Prázdnotu začal cítit, až když opustil komunitu přeživších, nejprve měl pocit jako po kocovině a pak ho to dostihlo. Nebyl schopný se na nic soustředit, zapomínal. Stále se z této zkušenosti sbírá, byť už jsou to dva roky. Není to dořešená věc, protože útoky se dějí dál.
V textové části mě zaujala kapitola, kterou nazval Předměstí, kde jsem vyrůstal, kde sleduje kořeny vzniku radikalismu.
Tato část je opravdu velmi zajímavá. Vrací se v ní k tomu, co mu vlastně pomohlo přežít. Vyrůstal na předměstí, kde byla vysoká kriminalita, násilí bylo na denním pořádku. To, že byl na násilí zvyklý, mu pomohlo ve chvíli, kdy byl konfrontován s násilím teroristů. Je to možná také důvod, proč má takový střízlivý pohled. Mluví o sociálním vyloučení, o tom, že různé společenské vrsty se nepotkávají. Sám vyrůstal na předměstí, které mělo měl nevalnou pověst, chodil do školy, kde byla určitá dávka násilí mezi žáky na denním pořádku. Až když se dostal na gymnázium s uměleckým zaměřením, došlo mu, že takhle se nemusí žít pořád.
Jaké poselství kniha nese?
Hlavní poselství tkví v tom, že Dewild ukazuje, jakými následky trpí, když byl nepochopitelnému násilí vystaven dvě hodiny. A co to teprve musí udělat s člověkem, který v tom žije celá léta.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.