Kladenský Noční motýl patří mezi umělecky nadstandardní inscenace

03243130.jpeg
03243130.jpeg

Nejnovější premiérou kladenského divadla je adaptace známého filmu Noční motýl z roku 1941 v režii Daniela Špinara. Jak se vydařila?

Prvorepublikové filmy v sobě mají příjemnou nostalgickou eleganci a zároveň až banální naivitu. Zpracování takového tématu pro jeviště slibuje potenciální zájem diváků, a zároveň se může stát pro tvůrce pastí, neboť diváci čekají citace známých scén a nutně srovnávají scénickou verzi s filmovou podobou. Jakým způsobem se s tímto úkolem vyrovnal režisér Špinar a jeho tým? Dalo by se říci, že jako chytrá horákyně.

Akce postav protiřečí textu

Zpracování textu nejen přiznaně odkazuje na film, respektive na filmový scénář, ale navíc jednotlivé scény dává do uvozovek citací přesného technického popisu záběrů. Jak jsme ovšem u Špinara zvyklí, využívá sice situací a slov původní předlohy, jejíž adaptaci sám připravil, nicméně akce postav na jevišti textům doslova protiřečí.

Zcizovací efekt navíc zdůrazňuje rámování příběhu hudebnicí s knírkem, Zdenou Košnarovou, která po celou dobu živě doprovází představení na klavír, postavený pod pódiem. Hudební variace Jiřího Hájka v jejím provedení tak nejen ilustrují děj, ale máme dojem, jako by bezprostředně vznikaly jako reakce na situaci na jevišti.

03243131.jpeg

Scénu a kostýmy vytvořila Iva Němcová. V prakticky prázdné kostce, vyplňující prostor jeviště, si všimneme především sbírky motýlů v skleněné vitrínce v pozadí a titulku „drama“ složeného z jednotlivých barevně blikajících kvádříků písmen. Scénu zabydlují poněkud panoptikální postavičky, jejichž kostýmy částečně citují prvorepublikovou filmovou módu, a částečně ji parodují.

Nadpřirození muži a holčička v podkolenkách

Obsazení vévodí Lucie Polišenská jako mladičká Marta Dekastová. Režisér záměrně vybral herečku, která se diametrálně liší od filmové představitelky Hany Vítové, a dal tak příběhu jiný rozměr. Marta, naivní blondýnka slovansky rozbujelých tvarů s velkýma udivenýma očima, připomíná na počátku přerostlou školačku, která bojuje jako guvernantka ve středostavovské rodince s přepjatě hysterickou paničkou Bohdany Pavlíkové, jejím manželem sběratelem motýlů Hynka Chmelaře a rozjívenou a rozmazlenou Mášenkou Petra Buchty.

První část je vyšperkována groteskními variacemi na situace v maloměšťácké rodině, a je pozoruhodné, jak si s nimi odkážou herci společně s režisérem vyhrát. Artistní Špinarovy vize balancují mezi využitím herců jako figurín ve výloze příběhu, a zároveň až překvapivým prohloubením celkem banálního příběhu jemnými psychologicky laděnými detaily.

Téměř nadpřirozeným dojmem působí muži – důstojníci, kolem nichž se točí hlavní zápletky. Od černých holínek, přes bílé kalhoty se šlemi výrazně rámujícími bílé tílko, až po pečlivě pěstovaný knír jsou dva představitelé hrdých důstojníků, pro které je hýření v barech a dvornost součástí života, přímo ztělesněním mužných idolů, zbožňováníhodných samců.

03243132.jpeg

Poručík Kala Miloslava Tichého, a především poručík Varga Tomáše Petříka se tak v příběhu stávají až jakýmisi uměleckými artefakty. Podobně jako Vargova žena, světácká herečka Helena. Její představitelka Alena Štréblová dnes patří k nejvýraznějším dámám souboru kladenského divadla, a její proměny jsou podivuhodné. Tentokrát se stává prvorepublikovou mondénní divou, která by se neztratila ani v konkurenci Adiny Mandlové či Lídy Baarové.

Marta, medvídkovsky nemotorná holčička v podkolenkách, jako by byla z jiného světa. Její symbolická cesta do života, ze kterého jí dokáže udělat peklo žárlivá panička zaměstnavatelka, i její dcerunka, svéhlavý spratek v baletní sukýnce, a ráj obdiv mladého poručíka, vrcholí v první části vyhazovem a setkáním se světskou kamarádkou Kiki Šárky Vopršalové.

Ke konečné tragédii spěje hra příliš přímočaře

V prostředí baru z nápisu „drama“ zbude na scéně pouze pár písmen, odkazujících k přisprostle sexuálnímu významu, a motýli nabodnutí na špendlíky se proměňují v záplavu černých motýlků – vázanek. Skutečný život jako by se v tomto prostředí vytrácel, vše je už jen poněkud dekadentní přízračnou hrou. Proměna Marty v barovou zpěvačku v neslušivém bílém body a černých podvazkových punčochách a s párem křídel na zádech působí záměrně nepatřičně.

Druhá část, i když zde konečně zazní i známá titulní písnička, není zdaleka tak zábavná a svižná jako první část. Banalita příběhu vyhřezne na povrch a rozplývá se ve variacích barvotiskových story jednotlivců.

03001916.jpeg

Trochu trapné osudové lásky, Martina k Vargovi a Vargova k Heleně, stejně jako naivní vášeň mladého studentíka k Martě, věčná touha po lásce, která nikdy nedojde naplnění, v sobě nutně má více sentimentu než nadsázky, nenabízí hercům tolik možností jako část první, a ke konečné tragédii spěje až příliš přímočaře.

V každém případě patří však i tato kladenská inscenace mezi umělecky nadstandardní, a neztratí se ani v konkurenci poměrně blízkých pražských divadel.

Spustit audio
autoři: Jana Soprová, Helena Petáková