Kinterův opulentní let jedním směrem
Pět let po své první retrospektivě v Městské knihovně v Praze se sochař Krištof Kintera přesunul o pár stovek metrů dál do Galerie Rudolfinum.
Nervous Trees, jak se jeho současná výstava jmenuje, jistě není další retrospektivou – po tak krátké době by asi nebylo co shrnovat; na předchozí výstavu ale zcela jistě navazuje. Je rozvinutím Výsledků analýzy, jak se zmiňované Kinterovo ohlédnutí za dosavadním dílem v Městské knihovně jmenovalo, v jistém smyslu ji dokonce završuje.
Kintera i tentokrát vystavuje vnějšek i vnitřek svého díla. Artefakty se totiž už určitou dobu stávají i nářadí a dílna řemeslníka, který z odpadů a zbytků současného světa a ze všemožných živých i neživých materiálů vybojovává sochu či novou „přírodninu“ doby antropocénu. A tak se celá jedna místnost Rudolfina proměnila v ateliér mistra, v němž se pájením, šroubováním, vrtáním, sekáním a dalšími rukodělnými fígly vytváří umění.
Umělec, jehož srdce jako u málokterého tvůrce v současnosti bije v řemeslném „ohýbání“ a všelijakém násilí na hmotách a věcech, pokračuje ve svém hledání neopřírody, v níž se spojuje anorganický svět lidských vynálezů s organickým tělem živé hmoty. Výstavní sály Rudolfina se tak na pár týdnů proměnily ve svatyni tohoto novosvěta, na jehož konci čekají diváky dvě pyramidy: polystyrenová věž s jukeboxem na vrcholu; pyramidální sestava starých praček prádla, jakási babylonská věž současnosti, pod níž, jak „ironicky“ na stěně v názvu glosuje autor, se realizuje religiózní touha lidstva, v němž nakonec „Všichni chceme být vyčištění“.
Do Kinterova novosvěta, který je ale světem aktuální globální současnosti, se vstupuje přes obrovskou „rhizomatickou sochu“, jejíž oddenky tištěních spojů, drobných elektrosoučástek a drátů (z nichž vyrůstají krásné květy pozdní modernity) se proplétají vpřed přes hranice místností. Tento plazivý mohutně rozvětvený šlahoun jako by naznačoval, že hranice mezi anorganickým a organickým je stejně iluzivní jako hranice galerie, včetně její staré a velmi tradiční sálové struktury. Kintera Rudolfinum tímto způsobem svazuje do jednoho prostoru, který už není prostorem galerie, nýbrž prostorem umělcovy oddenkově strukturované imaginace: ve vnitřku i vnějšku, který se tu proplétá stejně samozřejmě jako živé a neživé, staré a nové, odpadlé a znovuzrozené.
Instalace Postnaturalia, pozoruhodná příroda z počítačů, drátů a starých obrazovek Krištofa Kintery
Nový výstavní projekt Krištofa Kintery nazvaný „Postnaturalia“ hostí ve svých rozsáhlých prostorech Sbírka Maramotti v italském městě Reggio Emilia. Kinterova komplexní instalace vznikla ve spolupráci s Richardem Wiesnerem a Rastislavem Juhásem.
Výsledky analýzy, k nimž došel Kintera před pěti lety v Městské knihovně, v Rudolfinu bobtnají v prostoru, všechno je tu daleko větší, rozsáhlejší, hutnější, opulentnější. A to všechno mohutní a roste, proliferuje až na hranici, kde se zjevuje nebezpečí propadu k obludnosti a inflaci. Zdá se, že umělcova imaginace až posedle letí divoce jedním směrem, blížící se svým chrlením psychické anomálii, která je sice ještě stále tvořivá, už teď ale křičí bolestí a možností vyčerpání.
Krištof Kintera, o jehož výstavě v Rudolfinu někteří kritici už teď hovoří jako o výstavě roku, se nechá unášet imaginativní vlnou, která se pozoruhodně lehce napojuje na (mediální) zájem publika. Jistěže nelze hovořit o nadbíhání publiku, ale publikum a umělec se tu vzácně scházejí na společné party, která se stává velkou popovou oslavou výtvarného umění. Je to nakonec možná jen tato podvědomá touha, která směřuje Kinterovu imaginaci do hlavního proudu, který se však v opakování a šíři začíná pomalu vyčerpávat. Tak jako další „výstava roku“, hravá expozice Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně, pokládala otázku stereotypnosti tvorby ve zdánlivě otevřené klukovské imaginaci, tak i Kinterova vizuálně strhující hravost v Rudolfinu pokládá otázku smyslu tohoto letu jedním směrem.
V Rudolfinu se nabízí srovnání i s jinými umělci. Před Krištofem Kinterou tu své Divoké sny (leden 2016) vystavoval Jiří Černický, zdánlivě jen další hravé dítě české výtvarné scény. Černického dílo se ale vrství mnohem členitěji než to Kinterovo; Divoké sny nebyly rozhodně jeho hlavní cestou, Černického konceptuální dílo je mnohem pestřejší. Obří skateboard ve Dvoraně Rudolfina vyvažuje vážné zkoumání času v jiných umělcových instalacích. Černický jako by neustále hledal a objevoval; Skála a teď už i Kintera – zdá se, na výstavách se to zdá – se našli a nikam dál sem jim už moc nechce.
Kinterovy Nervózní stromy provokují i baví
Pražská Galerie Rudolfinum otevřela včera večer v pořadí už svou stou výstavu. Oslovili multimediálního umělce Krištofa Kinteru, který se rozhodl představit na dvě desítky soch, instalací a interaktivních objektů z posledních pěti let.
Jistě to může znít jako příliš příkré odsouzení nominované „výstavy roku“ a možností umělce, který se konečně dočkal velkého masového uznání. Jde také spíše o povzdech, který může být jen nečekanou alergickou, a tedy obrannou reakcí před rozpínavou megalomanskou silou, která se Kinterova umění v této chvíli ujímá. Naštěstí je v jeho tvorbě naznačeno ještě několik jiných cest, které se – nezbývá věřit – snad otevřou poté, co opadne okouzlení démonem růstu (Démon růstu, Kinterovo dílo kritizující motor kapitalismu, které po přesunu z Městské knihovny narostlo, by mohlo být varovným emblémem tohoto pohybu). Neopřírodní postava, smontovaná ze dřeva a drátů, připoutaná na bílé plátno do pseudoobrazu, dává k procítění umění mnohem více možností než radikální mohutné stavby moderních babylonských věží v secesních sálech Rudolfina.
V jemnosti dřímá skrytá Kinterova síla, síla jeho možné umělecké budoucnosti. V Rudolfinu třeba v Modlících se dřevech v hlavním sále galerie, které zastiňují velké chodící „organismy“ neopřírody. Nervozní stromy a jejich semena umění…
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
