Keltská Gabréta

Tehdy o Šumavě psal známý dějepisec a zeměpisec Strabón a jmenuje ji Gabréta hylé. Stejně je pohoří označeno na řecké Ptolemaiově mapě. Pro nás je Gabréta velice nesrozumitelné slovo, ale dokážeme pochopit, z čeho je zdánlivě tajemný název odvozen.

Nejde o řecký ani latinský název, zdá se, že Strabón přejal ten keltský, odvozený od keltského slova gabro, tedy kozorožec. Byla snad Šumava pohořím kozorožců? Patrně ano. Nebo se tu vzývalo nějaké božstvo kozorožcem personifikované? I to je možné. Prostě své minulosti příliš nerozumíme, to je fakt, na který budeme v našich úvahách narážet často.

Staré místní názvy jsou jakýmisi nehmotnými slovními archeologickými vrstvami a vypovídají o mnohém. Někdy jsou v minulosti jediným záchytným bodem. A tak nás mohlo napadnout, jak budou dnešní i nedávné místní názvy posuzovány za tisíc let? Jak je budou interpretovat ti pro nás dnes nepředstavitelní obyvatelé české kotliny, kteří nemusí být našimi potomky?

Jistě pro ně bude složité pochopit takové záhady, jako je Most barikádníků či Gottwaldov. Konečně i dávno zpustlá planina před tisíciletím nazývaná Letiště Václava Havla, může být jednou tvrdým badatelským oříškem. Co to jen letiště mohlo být? Jistě nějak souviselo s primitivní posvátností té dávné doby…

Ale vraťme se na Šumavu. Je velice zajímavé, že starý Keltský název se udržel až do 17. století. Tak byl vžitý, i když tu Keltové již nežili více jak tisíc pět set let. Až jezuita Bohuslav Balbín nás v roce 1679 informuje, že Silva Gabreta (les Gabréta) se česky jmenuje Šumava. Tento novodobý název se ovšem objevuje až v 16. století. Ve středověku se používal pro Šumavu název Les, latinsky Silva, či Hvozd.

Antická Gabréta byla hranicí, hranicí zcela zapomenutou. Gabréta byla jižní bránou do Hercynského lesa, do země tajemných pustin, ovládané barbary. Hercynský les vzbuzoval v antice obavy i úctu. Římanům se ho nepodařilo obsadit, byl mimo sféry jejich vlivu, a proto ho antický svět považoval za barbarské posvátné místo plné přízraků a temných bohů.

Podle Plinia byl Hercynský les „starý jako sám svět, svým nesmrtelným osudem stojícím nad všemi zázraky… Byla to nedotknutelná pustina plná prastarých, téměř nesmrtelných dubů. Jedny padají zpráchnivělé na zem, jiné se zdvihají do výšin, navzájem se podporujíce, nebo vytvářejí pokřivenými větvemi oblouky, jakoby dokořán se otvírající bránu, kterou mohou projíždět jezdecké oddíly…“