Když v muzeu změníte kulisy, lidi jsou z toho nervózní. Nemají změny rádi, říká ředitel Severočeského muzea v Liberci Jiří Křížek
Líbí se mu stará auta, naopak nesnáší muzejní parazitování na nástrojích lidského utrpení. Své nápady označuje jako punkerské a o libereckém srdci mluví jako o srdci na mnoho kusů rozbitém. Tenhle pocit vložil i do nové „náplně“ Severočeského muzea v Liberci, které po rekonstrukci otevřelo na konci loňského roku. Hostem Davida Hamra byl ve Vizitce ředitel muzea Jiří Křížek.
Vchod do nově zrekonstruovaného Severočeského muzea v Liberci hlídají dva bronzoví lvi od sochaře Jaroslava Róny. Odkazují k minulosti budovy, zároveň návštěvníky zkouší nalákat na současnost. Právě obsahová i estetická aktualizace expozic a výstav a celkové zatraktivnění velkolepého historizujícího prostoru z konce 19. století bylo jedním z hlavních úkolů bývalého památkáře a současného ředitele muzea Jiřího Křížka.
„Ještě v roce 2011 jsme tu měli expozice z roku 1988. Pořád se tu budoval socialismus, prezentace předmětů byla úplně mrtvá,“ vzpomíná Křížek na čas, kde se pokoušel zřizovatele instituce přesvědčit, že rekonstrukce libereckého muzejního chrámu je nevyhnutelná. Před započetím bourání plánoval Křížek happening: z Tatry 603 by vystoupili soudruzi s palicí a sáhli by do budovy jako první – což nakonec neprošlo. „Nějakou tu paměťovou stopu bylo třeba zachovat. V ostalgickém stylu jsme tak nakonec ponechali místní kinosál, ve kterém chceme rozjet filmový klub,“ vysvětluje.
Když muzejník popírá čas
V současné době jsou v zavřeném Severočeském muzeu nachystané nové expozice zaměřené na přírodu Jizerských hor či na rostoucí sebevědomí města pod Ještědem. Výstavy zase nabízejí například práce typografa a grafického výtvarníka Rostislava Vaňka či projekt Liberec versus Reichenberg, která srovnává starý a nový Liberec.
Klíčové je podle něj průběžně zvažovat relevanci vystavovaného v kontextu doby. „Muzejníci neustále popírají čas, protože se k předmětům chovají jako k posvátným relikviím. Vezmou předmět, zaeviduje ho jako exponát a on v ten moment začne stárnout a zaniká.“ I proto je podle něj důležité vždy řádně rozmyslet, co vlastně sbírat, co v muzeu zanechat příštím generacím. Zároveň přiznává, že prosadit změny v pojetí expozice a její prezentaci směrem k veřejnosti není úplně jednoduché. „Lidi nemají rádi změny, a už vůbec ne v muzeu, kde jsou zvyklí na stálé kulisy. Když jim to začnete měnit, jsou nervózní.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
