Kdo v zlaté struny zahrát zná – recenze
I když se Petr Mazanec narodil v severních Čechách, v jeho životopise čteme, že skutečně „rodným“ místem se mu stalo to, odkud pocházeli jeho rodiče, oblast na protilehlé straně státu, jižní okraj Vysočiny. Také tomuto kraji věnoval autor verše, které vydal vlastním nákladem v šesti sešitech. Nyní vyšel v nakladatelství Dauphin už třetí výbor z této poezie.
Většina veršů letos osmašedesátiletého básníka vznikla v letech 2010–2012. Jak se ale dozvíme z Ediční poznámky, některé texty jsou staršího data, do minulosti nejdál, do roku 2002, sahají „verše a texty z oddílu Poklidně“.
Emoce, které budí verše Petra Mazance, nejsou zneklidňující. Nálada, jež se tu šíří, je rezignující. I když záměrem asi nebylo propagovat smutek. Možná by přiléhavějším pojmem k vystižení rozpoložení Mazancovy poezie bylo slovo: demise, jehož latinský původ – dimissio – značí opuštění. A zase je třeba upřesnit, že autor nepřestává usilovat o psaní, ale místo do imaginárních poloh, poodstupuje do skutečnosti. Možná proto, že motivické okruhy jeho vyjadřování jsou stále užší, osobněji se ho týkající. A tak, aby nezadusily, je třeba slova k jejich uchopení udržet v potřebné vzdálenosti.
Na stránkách čteme o stárnutí, ztrátách, nemocech, smrti, a je to předkládáno jako by nezúčastněně. Autor se úzkostlivě snaží o přesný záznam, občas dokonce upřesňuje, opravuje sám sebe, uvádí pramen a zřejmě právě tím si udržuje odstup, aby mohl mluvit o záležitostech, které evidentně pocházejí z jeho blízkosti: Poklidně zmínili se mu o tom / co měli už dlouho dohodnuto / Kdo v trojhrobě kde bude ležet.
Oproti poezii iniciované místy funerálními, nebo alespoň sakrálním soustředěním, nejvíc účastně a procítěně působí verše inspirované krajinou, roční dobou, vnějškem, byť autorem obývaným: Bože jak tam ty potoky tekly / ty na jeden delší přeskok / ty na jednoduchou lávku / ty na malý můstek. Možná tím, že nesvazovány úctou, či naopak smutkem nad jejím nedostatkem, jsou uvolněné, a tam, kde se mění v kratičké bonmoty, dokonce „posvátnější“ a vtipně moudré: To bylo zřejmé a srozumitelné/ jak druhá půlka Otčenáše. Poetika je v těchto okamžicích zřejmá: V noci začalo sněžit/ přes den už jen padal sníh.
Obecně lze z výběru, který Petr Mazanec pořídil, rozpoznat autorovu ohleduplnost k slovům. Sbírka se občas mění v zápisník odposlechnutého, záznamník krajových či hovorových výrazů. Jen krátký komentář někdy uvádí do cizího děje. Citován je František Halas nebo Jaroslav Seifert, ale také „pan X.Y. – 79 let“, jinde „paní Boženka Trávníčková“, zmíněny jsou „taťkovy oblíbené popěvky“, nebo dokonce jedna z částí sbírky, oddíl nazvaný Příloha I, má pod titulem připsáno: Z tvorby Františky Blažkové v roce 2011 (nar. 1914, 12 let po mozkové příhodě, viz též str. 72 a 74. Podobné citace jsou asi klíčem k této sbírce. Poezie tu není záměrem. Petr Mazanec chtěl ověřit a zachytit hranici, mezi níž potkáváme běžnost, dění, reflexi, a za kterou se teprve občas zalesknou verše. Mohli bychom říct, že ve sbírce nazvané Kdo v zlaté struny zahrát zná je zapsána tzv. poezie všedního dne. Lépe jí však porozumíme, pokud ji budeme vnímat jako „okamžik před poezií“, coby pásmo prožitků a dojmů, zapsaných z pozice nepochybně svébytné poetiky.
