Karel_Hynek_Mácha.RIP - recenze Romana Sikory
Karel_Hynek_Mácha.RIP Režie: P. Štindl Dramaturgie: D. Přibyl Hudba: M. Ivanovič Hrají: M. Jansová, I. Kristeková, J. Hofman, P. Smolárik, R. Švec a saxofonové kvarteto Bohemia. Recenze Roman Sikora
Ripování je proces, při němž se data z CD nebo z DVD, ale klidně i z VHS videokazety nebo jiných analogových médií přenášejí na pevný disk počítače. V inscenaci na Nové scéně Národního divadla se touto technologií nejspíš nechali inspirovat a vytvořili inscenaci s názvem připomínajícím svým tvarem a příponou v počítači uložený soubor, Karel_Hynek_Mácha.Rip. Do něj jakoby se pokusili převést analogový signál života a díla velkého českého romantického básníka. Harddisky jsou ovšem čím dál větší a naripovat se na ně dá bez ladu a skladu cokoli. Harddisky to snesou, divadelní jeviště už méně.
Na jevišti Nové scény se tvůrcům v přehršli dat podařilo dokonale utopit. A dospět dokonce k myšlenkám natolik překvapivým, až je s podivem, že se jich nezalekli ani oni sami. I když do značné míry působí, že mají v tomto směru pro strach uděláno.
Inscenace Karel_Hynek_Mácha.Rip se snaží být koláží. Jen snaží, protože se jednotlivé obrazy a situace v žádný tématicky propracovaný celek nespojují. Režisér Petr Štindl divákovi předestírá směsku útržků z Máchova díla a citace z jeho deníků. Je možné zaznamenat také snahu o aktualizaci Máchova odkazu a života. Třeba hledání ekvivalentu jeho romanticky rozervané osobnosti v době přítomné. Nebo co to dnes vlastně znamená, když je někdo poutníkem, jako Mácha, o němž je známo, že vášnivě rád chodil pěšky. A daleko. Dozvíme se třeba také o peripetiích, které Máchovy ostatky provázely po odtržení Sudet od československého státu.
Z celého snažení pak v inscenaci vzniká řada pozoruhodností. Tak alespoň namátkou. Zesoučasněný Mácha je zde vykreslen jako mladý rozháranec oděný ve stylu emo. Ufňukaný, celý v černém, s černě podbarvenýma očima. O zasedání české vlády a rozhodnutí přestěhovat po záboru Sudet Máchovy ostatky z Litoměřic do Prahy se dozvídáme, jen bůh ví proč, od herce v uniformě okupačního německého vojáka. Ve středu scény, nejspíš jako výraz postoje tvůrců k Máchovu životu a dílu, stojí po celé představení mobilní toaleta Toi Toi. Máchova vášeň pro chůzi krajinou se v inscenaci promění v turismus spjatý s momentálně módními výjezdy do Indie.
Indie hraje v představení vůbec významnou roli. Když si kladu otázku, co vedlo tvůrce k tomu, aby téměř celou inscenaci doprovázeli projekcemi na obrovském plátně v pozadí zachycujícími pouliční ruch indických měst, nacházím jen ty nejabsurdnější odpovědi. Záměna Máchova poutničení s dnešní podobou komerčního turismu je výrazem povrchnosti, která se nezastaví před ničím. Vcelku dlouhá pasáž věnovaná zbytečnému stavění stanů a hovorům o tom, co všechno se může turistovi v ulicích indického města přihodit, nemá s Máchou společného už vůbec nic.
Na pozadí podobné scénické a myšlenkové skrumáže si je možné představit opravdu ledacos. Třeba to, že režisér Petr Štindl jednoho dne potkal známého a dal se ním na chvíli do řeči. A známý, mimo jiné také umělec, třeba řekl: „Čoveče, byl jsem teď v Indii a mám parádní záběry." „Vážně?" opáčí režisér, „Docela by se mi právě teď hodily. Dělám totiž inscenaci o Máchovi." „A na co potřebuješ k Máchovi Indii?" zeptá se udivený cestoval. „Mácha přece napsal Cikány a ti přišli právě z Indie," vyřkne triumfálně režisér. „Tak to by mě teda nenapadlo," řekne známý.
To by vůbec napadlo málokoho. Ale po shlédnutí poslední inscenace Nové scény můžete nabýt dojmu, že možné je už opravdu všechno.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.
moderátor Jan Pokorný
Tata a jeho syn
Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.
