Karel Švestka: Couvání do času
Pětidílná četba z próz, v nichž ožívá dávno minulý svět autorova dětství prožitého v Tasově, městečku Jakuba Demla a dalších svérázných postav a postaviček.
Poslouchejte na Vltavě od 26. prosince 2015 vždy v 18:30. Po odvysílání se jednotlivé díly četby objeví také na stránce Hry a literatura. Zůstanou tam vždy po dobu jednoho týdne.
Karel Švestka se narodil 2. srpna 1926 manželům Tallerovým v Novém Strašecí. Otec byl malíř pokojů, matka pradlena. Oba byli často bez zaměstnání. Měli mnoho dětí, některé předali k adopci. Novými rodiči Karla se stali od jeho šesti měsíců manželé Karel a Anežka Švestkovi z Tasova. Tam prožil dětství a vychodil obecnou školu. Pak musel převzít otcův krámek, proto nedokončil gymnázium. Roku 1944 se stal obchodním příručím. Po zrušení živnosti v roce 1948 pracoval v Ostravě jako horník, pak ve Velkém Meziříčí v podniku Kablo, a od roku 1968 byl osmnáct let předsedou MNV v Tasově.
Ovlivněn slavnými tasovskými autory - Jakubem Demlem a Stanislavem Vodičkou - celý život psal. Dosud vydal prózy: Pastely; Couvání do času; Vedro a stín; Tenký led a Pohled z mostu. Za knihu Couvání do času dostal v roce 1998 Cenu Egona Hostovského. Švestkův nový román čerpá opět z životních příběhů Tasovanů.
Ve střídavě lyrickém a dramatickém, téměř filmovém sledu scén si všímá těžkých, často tragických osudů svých dospělých spolubližních. Jeho moudré nazírání na koloběh času, literárně svébytné vyprávění, "z něhož tryskají ryzí metafory či zcela originální nahlížení nevšedně všedního lidského osudu", čtenáře doslova ohromí.
Nutno však připomenout, že při vší tragické notě se místy zableskne autorův neodolatelný humor, který provází každý lidský osud a každé dění.
Čte: Miroslav Donutil
Autor: Karel Švestka Připravila: Jaroslava JiskrováRežie: Petr Adler
Natočeno v roce 1996.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
