Karel Hvížďala: O psychopatech

Psychopat
Psychopat

„Tu kníže vzplanuv strašným hněvem a vyskočil na zpuchřelý kmen, jenž tam v lese právě ležel, a vytasiv meč, zvolal: Lenochové a líných otců synové!

A tu nastala podívaná pamětihodná a úžas budící nad drzostí smělého knížete... a  četný zástup se třásl. Kníže spatřiv, že jsou bledí jako stěna, chytil jednoho, který byl první mezi staršími, za kštici a ťav, jak mohl nejsilněji, usekl mu hlavu jako chabou makovici a řekl: Tak to chci, učiním tak, plať na místo rozumu vůle.“

Karel Hvížďala: Tři důvody, proč se zatím nemusíme bát totality

U příležitosti 100. výročí vzniku Československa byla pod bývalým Stalinovým pomníkem na pražské Letné zahájena audiovizuální expozice Paměť národa

Frekvence slov totalita a autoritářský stát se v našem veřejném prostoru vyskytuje čím dál tím častěji.

To je citát z Kosmovy kroniky líčící Václavova bratrovraha Boleslava I., který chtěl přinutit české předáky, aby pro něj postavili hrad. V knize Čas psychopatů bratrů Honzáků: psychiatra Radkina a historika Františka, slouží tato příhoda jako jeden z mnoha příkladů, které dokazují, že psychopaté se vyskytovali odjaktěživa hlavně na knížecím stolci nebo později na královském trůně či v moderních mocenských centrálách a v jejich bezprostředním okolí.

Oba autoři nás usvědčují z naivity a nevzdělanosti, když se i dnes setkáváme s takovými typy a divíme se tomu. Mnohem snazší by bylo, kdybychom si o nich něco přečetli a při volebním klání vyřadili ze hry.

Poznat se dle autorů dají podle různých ukazatelů a jeden z nich představuje test lhaním. Patologického lháře bychom mohli poznat dle lékařů snadno, protože jejich mozek nemusí řešit žádný morální konflikt, který je běžný pro každého zdravého člověka. Ten totiž, když lže, chvíli váhá, někdy se i potí, prostě překonává vnitřní překážky.

Karel Hvížďala: Rozjímání o tom, co končí, a co začne

Fake news

Mnozí dobu mezi Vánoci a Novým rokem nazývají časem mezi roky. Zní to možná pro někoho trochu nezvykle, ale když se nad tím člověk zamyslí, musí si přiznat, že na tom pojmenování něco je.

Patologický lhář lže svěžím stylem, jako když tiskne, mnohem rychleji, protože jeho mozek nemá žádné morální zábrany. A protože takový člověk lže permanentně a ve všem a je zvyklý říkat jen to, co ostatní chtějí slyšet nebo co mu nabulíkoval marketing, běžný člověk s jistou životní zkušeností si v projevu takového jedince najde ve svém oboru skutečnost o níž bezpečně ví, že je nepravdivá. Z toho pak může zřetelně usoudit, že nejspíš podobně tento člověk snadno lže i v dalších případech.

Lékař František Koukolík o těchto lidech hovoří v knize Mocenská posedlost jako o sociopatech a stejně jako Honzákové za jednu ze základních identifikačních konstant tohoto typu považuje lež, tedy absenci svědomí a studu. Dále extrémní egocentrismus, chorobnou touhu po moci a potřebu nadřazenosti, neschopnost spolupráce a téměř absolutní účelovost jednání.

Slušnost považuje sociopat za slabost. Ve chvílích, kdy takový člověk potřebuje něčeho dosáhnout, dokáže být i milý a přesvědčivý. Jakmile svého cíle dosáhne, nastoupí absolutní lhostejnost k potřebám druhé strany.