Karel Havlíček Borovský: Křest sv. Vladimíra. Rozhlasová rekonstrukce voicebandu E. F. Buriana z roku 1928

Tento názorový přerod se odráží v souboru článků Obrazy z Rus, které Havlíček začal psát ještě v roce 1843 v cizině. Z jeho básnických skladeb pak dojmy ze života v carském Rusku nejvíce odráží Křest sv. Vladimíra, nedokončené, přesto působivé satirické dílo. Autor v něm ironizuje moc ruského státního aparátu, který si myslí, že může poroučet samotnému bohu.

Námět pochází z ruského letopisu z počátku 12. století a váže se k osobě knížete Vladimíra I., který zavrhl pohanství a přijal křesťanskou víru. V Havlíčkově satirické básni se z něj stává car Vladimír, právě slaví svátek a chce, aby mu bůh Perun místo kanonády zahřměl. Perun to odmítne a tak ho car nechá nejprve zavřít, pak hodit do Dněpru a utopit. Jenže jak by mohla Rus zůstat bez boha?

Čtěte také

Jiří Horák: Přelíčení s občanem Havlíčkem. Rekonstrukce soudního procesu

Koncem dvacátých let zaujal Havlíčkův Křest sv. Vladimíra režiséra, hudebníka a avantgardistu Emila Františka Buriana, který dal dílu ožít v podobě sborové hudebně-dramatické scénické recitace. Vznikl tak jeden z jeho nejúspěšnějších voicebandů, který se později třeba i jen v úryvcích pravidelně vracel na repertoár Burianova souboru. V roce 1970 vznikla na popud redaktorky Míly Semerádové rozhlasová rekonstrukce voicebandu, kterou připravila Burianova dlouholetá spolupracovnice Lola Skrbková.

Lola Skrbková vzpomíná

„Já jsem měla to štěstí, že jsem pracovala s E. F. Burianem od prvních začátků v Osvobozeném divadle a potom Divadle Dada a Moderním studiu … Pracovala jsem také od prvního okamžiku ve voicebandu, takže jsem za ta léta bezpečně ovládala veškerou Burianovu techniku při práci s voicebandem. … Staré voicebandy, které jsme nacvičovali ještě v roce 1927, jejich některá čísla, ta nejlepší, přecházela neustále dál a dál a zůstávala na našem repertoáru ovšem s novým souborem. Přicházeli noví jednotlivci a právě na voicebandu se sžívali se souborem, aby pak skutečně tvořili, to, co se dneska tak těžko chápe, co to je, totiž umělecký kolektiv. Právě ta jednotnost umělecké práce, celého stylu, citlivost na partnera, na jeho projev, to všechno tvořilo ten kolektiv. Kolektiv to nejsou lidé angažovaní do jednoho podniku, to mělo v Burianově divadle mnohem hlubší smysl.“