Karel Havlíček Borovský: Král Lávra

V roce 1851 vyšla v časopise Deutsches Museum próza Briefe aus Irland (Listy z Irska) Moritze Hartmanna. Karla Havlíčka Borovského, toho času v Brixenu, zaujala natolik, že si část z ní Geschichte des Königs Lavra přeložil do češtiny a v roce 1854 na základě tohoto příběhu napsal groteskní veršovanou pohádku Král Lávra. 

Čtěte také

Ivan Štern: Karel Havlíček Borovský, ač dvousetletý, přesto moderní

Havlíček ani příliš nepočešťoval irská jména – Lavra se stal Lávrou, Wicklov jižně od Dublinu je v Havlíčkově skladbě Viklovem. Ani volba pohádkového rámce není náhodná. Idyla o dobrém králi, který má jen jednu jedinou libůstku, a to, že se holí jen jednou za rok, je groteskně postavena do kontrastu s krutou realitou – král nechává svého holiče ihned popravit.

Nad tyranií zavírají oči konformní poddaní a holiči, jichž se králova krutost dotýká nejvíce, se nebouří a o nevděčnou službu rok co rok losují, který z nich krále oholí. Když se královým holičem stal Kukulín, na přímluvu jeho matky mu král život ponechal, ovšem nesměl prozradit, co uviděl na králově hlavě. 

Čtěte také

Světy Karla Havlíčka. Zlomky ze života výrazného českého žurnalisty a spisovatele

Nést v sobě tajemství o králových oslích uších bylo ovšem těžké. Na radu poustevníka proto Kukulín tajemství našeptal do staré vrby – a ulevilo se mu. Kolem vrby jednou táhli čeští muzikanti a basista Červíček si z té vrby udělal k base kolíček. Basa pak na plese tajemství vyzradila.

A lidé si zase zvykli a "zdálo se jim, že ty dlouhé uši / právě dobře ke koruně sluší". Symbol hlouposti tak povýšili na atribut vládce. "Není každá vrba / jako viklovská, / ani žádná basa / jak červíčkovská; / a když tě co na jazyku svrbí, / našeptej to jen do staré vrby, / dceruško drahá!"

Oslovení "dceruško drahá" v závěrečném poučení je zřetelným autobiografickým prvkem (Havlíček měl dceru Zdeňku), jímž autor ke své skladbě dává jeden z dalších interpretačních klíčů. Vedle národní aktualizace je Havlíčkovu báseň možné číst i jako výpověď o jeho vlastním osudu, o situaci intelektuála, který tváří v tvář despotické moci musí o pravdě mlčet.

Báseň Král Lávra se celá padesátá léta po Čechách šířila v opisech, tiskem vyšla až v roce 1863, knižně až roku 1870.