Kam vítr tam pláž

Jste surfaři? Pak si první českou inscenaci o surfování jistě vychutnáte. A pokud nejste, stejně jako já, rozhodně se hodinu a půl nebudete nudit. Scénograf Dáda Němeček, Havelkův spolusurfař, vytvořil plážovou scénu se znalostí věci, tedy prakticky a účelně, a zároveň s řádnou dávkou fantazie. Propadající se látkový "vycpaný" povrch scény umožňuje protagonistům bořit se do něj jako do písku. Jsou v něm zabudovány úchyty pro nohy, aby se tu dalo virtuálně surfovat přímo před očima diváků. V dálce bliká maják, ke kterému se všichni jen na chvíli přiblíží, aby se vzápětí elegantní otočkou (tzv. halzou) vrátili zpět na místo, odkud vyjeli. Nesmí ovšem chybět ani surfařské plachty různých velikostí, které rozechvívá imaginární vítr. Společenství surfařů, kteří tráví život zdánlivě líně, odevzdaně čekajíce na vítr, má svou terminologii, řeč, které zasvěcení nerozumí a nezasvěceným může připadat bizarní či směšná. Z hlediska vnějšího pozorovatele tento způsob života a komunikace může vypadat jako jakési čekání na Godota, protože ten správný vítr přichází jen zřídka, a možná že nepřijde vůbec. Kromě Becketta je tu možno najít také inspiraci hrou Ze života hmyzu bratří Čapků. Z vnějšího světa sem přichází poutník, kterého na počátku vidíme zmítat se v neúspěšném vztahu a poté ve svém vlastním zmatku. Na zvláštní svět, do kterého je hozen, pohlíží nejprve s nedůvěrou, a do života této bizarní říše se vlastně ani nechce zapojovat. Téměř rituální pomalost jej rozčiluje. Na druhou stranu se jeho rady a otázky zdají sehranému kolektivu směšné či podivné, a pohlížejí na něj shovívavě. Teprve postupně proniká poutník do světa, z kterého není úniku (o ten se ale nikdo kromě něj nesnaží). Stereotypy, které jsou vlastní této společnosti, přinášejí ovšem určitý klid a řád (ať už jsou to havlovsky stále dokola opakované fráze, kdy se jednotlivé repliky postupně stěhují od jednoho protagonisty k druhému, zapouzdřená hra na koncovky aneb slovní fotbal se stále stejně se opakujícími slovy či podobně uzavřený koloběh vztahů muž-žena, ve kterém se mění pouze složení jednotlivých dvojic). Havelka si dovoluje chvílemi nechat herce v téměř naprosté nehybnosti, a ke zdůraznění pomalosti využívá ještě želví rodinky, která za noci putuje tempem skutečně želvím napříč jevištěm. Bylo by tedy možno nazvat inscenaci chválou pomalosti, nese jasné poselství, že bychom se měli umět zastavit, trpělivě čekat a pak si vychutnat okamžik, kdy přijde správný vítr. Pochopí to i poutník, který se nakonec zapojí, ne snadno, ne bez problémů, jen pozvolna proniká do pravidel společnosti, a dochází k poznání, že žádná snaha o zrychlení a touhy dokázat vůlí překonat přírodní zákony nepomůžou. Jde o to podřídit se tempu země, možná i vesmíru, naladit se na správnou frekvenci. A také pochopit, že nejde jen o to odhadnout správně, kdy přijde správný vítr, ale dokázat se zklidnit natolik, abychom si vychutnali okamžik krásy - třeba to, že nad vodou letí racek... Jestliže náš hrdina přes všechny svízele došel až sem, možná, že našel recept na život. Havelkova inscenace může na první pohled vypadat příliš zdlouhavá, či určená pro příliš specifické publikum. Z druhé pohledu je ovšem fascinujícím podobenstvím, mikrosvětem, ve kterém se dotýkáme všech důležitých momentů lidského života, vztahů, komunikace, hledání smyslu života a nesmyslné touhy hnát se někam dopředu. Uvědomíme si, že ať chceme nebo ne, náš prostor a čas je uzavřený, a my se mu musíme ve vlastním zájmu přizpůsobit. Kromě tohoto nenápadného poselství si můžeme vychutnat hravou divadelnost - výbornou surfařskou choreografii, a množství pohybových i slovních gagů.